sport bez hranic


Žlutická jízdárna - tentokrát vytrvalostně

24.10.2017 07:11

Jak začít s vytrvalostí? Málokdo to umí tak barvitě vylíčit jako Katka Mrázová: 

Přemlouvat mě začali v úterý, tedy čtyři dny před závody. Že jde o první oblastní mistrovství v Karlovarském kraji v jezdecké vytrvalosti a že potřebují co nejvíce účastníků. Zkoušela jsem se vymluvit na komplikace s dopravou koně, ale že prý tohle se „nějak udělá“, že nás domů určitě někdo odveze. A když tak pěkně prosili...

Po konzultaci s veterinářem v úvahu přicházel jen jeden z našich tří koní: jak jinak než právě ten, na němž jsem naposledy jezdila na jaře 2015 a který ve hromadných jezdeckých manévrech pravidelně předváděl „tri dni ma naháňali, eště ma nedostali“. A Verča Bachmannová měla situaci ještě vypečenější: měla startovat na koni, kterého viděla poprvé v životě. Prostě když už, tak pořádně!

O existenci vytrvalostních dostihů něco málo vím, ale realita byla samozřejmě podstatně výživnější. Leccos naznačil hned první dotaz v rámci veterinární přejímky: „Víte, že kůň má do veteriny vstoupit již upravený? A vyčištěný?“ Při pohledu na mustanga čerstvě vytaženého z bláta (se stovkou bodláků v metr dlouhé hřívě jako bonus) nemělo smysl cokoliv okecávat a kárání vzápětí vystřídalo zděšení při prohlížení zdravotního průkazu koně: „Proboha, proč máte ten popis vyčárkovaný černým fixem??? A kdo vám tahle blbě vylepoval tu chřipku?“

Jsou otázky, na něž je lepší neodpovídat. Na závody s koňmi jezdím už patnáct let, ale že by se v parkurech nebo drezurách někdo takhle vrtal v papírech... Průkaz coby rarita vzápětí koloval a nastala fáze praktická: našemu dvacetiletému šampiónovi posléze prohlédli každý chlup na těle, jestli je startu schopný, a po mé nesmělé připomínce, že nevidí na pravé oko, zaznělo „radši už jděte“.

Tak jsme raději šli. Zaparkovat, protože do startu zbývalo pět hodin, takže hromada času na odbahnění, odbodláčení, zapletení. A také sežrání dvaceti kil sena, protože seno bylo v ceně ustájení, a tmavý chladný box plný sena se našemu hnědému čtyřnožci z celých závodů líbil nejvíc.

Těsně před startem jsem si položila otázku, jestli už to s tím masochismem kapku nepřeháním. Koně máme jen tři, z toho jednoho mladého, takže jezdí především děti. Přesněji vyjádřeno: jestli jsem já letos na koni seděla v průměru třikrát do měsíce, bylo to hodně, a před námi byla trať dlouhá 22 kilometrů (asi jako když se v neděli rozhodnete běžet na přehradu a poté se nadšeně přihlásíte na půlmaratón). Dobré bylo, že se startovalo po skupinkách, čímž odpadla nutnost „hlídat čas a sledovat fáborky“, a tak jsme se s Verčou navzájem podporovaly a těšily se na krajinky a kochání.

Jak bláhové a naivní jsme byly... Počasí nám sice přálo a příroda Starého Sedla je určitě dechberoucí, ale nám v paměti uvízly především míhající se kmeny stromů. A občas nějaké to bláto mezi zuby a dupot kopyt pod námi i okolo, protože nás mezitím doháněly (!) skupiny startujících v kategoriích 44 km (vyšší forma masochismu), 66 km (ultra masochismus) a 88 kilometrů (tohle jde už naprosto mimo mou představivost). A jak jsem se obávala, že můj čtyřnohý dopravní prostředek bude při kolektivním cvalu ve volném prostoru předvádět akrobatické kousky (s cílem utrhnout jezdci ruce a v prvním křoví ho odložit), tak kluk ušatej překvapil dvojnásobně, protože veškeré své letité know-how shrnul do dvou směšných excesů. Poprvé hned po projetí startem, kdy naprosto suverénně zamířil do stáje, neboť volání sena bylo silnější, podruhé zhruba na patnáctém kilometru, kdy se během kratičkého zpomalení pokusil stáhnout si z hlavy uzdečku (naštěstí neúspěšně). Velmi nám byl nápomocen padlý kmen stromu hned v úvodu závodu, který si čtyřnožec s nepřehlédnutelným nadšením přeskočil (někdy před patnácti lety jsem přísahala, že na něm skákat NIKDY) a tím coby profesně skokový kůň považoval úkol za splněný, takže zbývající dvě desítky kilometrů ho již nevzrušovaly.

 

Popsat fyziologické procesy odehrávající se v mém sportem zanedbaném těle by klidně vystačilo na samostatnou publikaci. Předně jsem nechápala pointu pokynu „pojedeme na pohodu“, protože takhle rychle naši koně neklusají ani za kýblem žrádla. Že radši nebudeme cválat, se nám vymklo z rukou dřív, než jsme o tom vůbec začali polemizovat, a má bídná fyzická kondice spadající do kategorie „sváteční jezdec“ o sobě dala zrádně vědět okamžitě, nikoliv až s odstupem (nejhorší bývají druhý a třetí den, kdy svaly přicházejí k sobě a do prstů se vám vrací cit). Postupně mi odumíraly končetiny, posléze nastoupily křeče svalové a ke konci se svět zdrcnul do jediné zásadní existenční otázky, a to jak sedět, aby tělo setrvalo na koni a zároveň zůstalo živé.

Přežili jsme. Přežili jsme všichni. Přežili jsme i závěrečnou veterinární kontrolu, kdy kůň musel před týmem veterinářů dokázat, že je naprosto v pořádku, což k mému nehynoucímu nadšení obnášelo klusání za jezdcem, které jsem neplánovaně absolvovala dvakrát („vy nevíte, že před klusem se všechno musí z koně sundat?“). Následovalo prohlédnutí koně od ucha k ocasu, plus kontrola sliznic, prohmatání zad, poslech tepu, dechu a peristaltiky střev, a že na druhé straně vodítka umírá fyzicky vyřízený jezdec, nikoho nezajímalo:-)  

Naprosto upřímně jsem nepočítala s faktem, že tou finální kontrolou projdeme; nebylo důležité vyhrát, nýbrž účastnit se. Veterináři a jejich tabulky jsou nekompromisní, nezpůsobilého koně vyloučí bez mrknutí oka, a nás – ty skokany ze Žlutic – nejenže nevylili, ale přihráli nám mašle a dárkové tašky. Verča s půjčenou kobylkou Mončou stanula na místě desátém a já s Amíkem jsme si šli pro pohár za místo třetí. On ten Váňa s těmi tréninky do kopců Vladaře asi fakt má pravdu.

Ale co hlavně, dopravu domů jsme opravdu sehnali!

Za JÍZDÁRNA ŽLUTICE, z.s.

Kateřina Mrázová

 

Pozn admin. : Pro zlepšení nálady a pochopení myšlenkových pochodů koní doporučuji ke čtení Deníček chudáčka koníčka - https://f-denicek.draace.cz/