sport bez hranic


REMINGTON

V roce 2014 do koňské síně slávy AERC vstoupil 26 letý islandský pony!

26.03.2015 22:29

135 cm vysoký islandský pony Remington si nevysloužil tuto poctu vítězstvími, ale díky tvrdosti a opravdové vytrvalosti. Jeho majitel a jezdec John Parke se podělil o Remingtonův příběh a o jejich společnou cestu do síně slávy:

"Jak se mohl takový starý poník ocitnout v síni slávy? Odpověď tkví v tom, co pro koho vytrvalost znamená.

Co je to vytrvalost koně? Může to být schopnost zvládnout 80 nebo dokonce 160 km dlouhý závod. Může to také být schopnost nasbírat během sezóny nejvíce kilometrů – případně dokázat schopnost ve zdraví závodit dlouhá léta.

Někteří koně se dostali do síně slávy tím, že vyhrávali. Jiní sbírali míli za mílí. Někteří dokázali obojí. 

U Remingtona je to o dlouhověkosti. V roce 2013, kdy završil 20let nepřetržité kariéry, nasbíral celkem 11300 mil (16400 km). Dokončil deset závodů na 160 km (Double Decade Team), více než 10x se zúčastnil několikadenních trailů po původních průkopnických stezkách. I v tom je mezi všemi neuvěřitelnými koňmi v síni slávy výjimečný. Nepřerušil kariéru od roku 2004, kdy v jedné sezóně dokončil 2055 mil (3288 km). V historii vytrvalosti je co do počtu ujetých mil na vytrvalostních tratích nejúspěšnějším chodovým koněm. Absolvoval také XP Rides 2001, XP 2004 a XP 2011 (XP Rides – trasy kopírující jen s minimálními změnami pionýrské stezky Pony Express) a třikrát v různých dobách překročil ve Skalnatých horách Kontinentální rozvodí  Jižním průsmykem. Ať už dáte přednost přirovnání k neúnavně bubnujícímu  králíčkovi  Energiser Bunny nebo nekonečně tikajícím hodinkám Timex, pony šlape dál a dál.

Většina lidí si správně vybavuje nás dva někde na konci startovního pole. V první desítce jsme skončili na prvním  šampionátu AERC (160 km) v roce 1998 poté, co ostatní koně vypadli. Remington ale zajel i rychlý závod, před lety jsem na něj zatlačil, aby se stal prvním islandským pony, který vyhraje regionální šampionát. Myslím, že jeho nejrychlejší čas na 50 mil (80 km) byl 5:44 v závodě  v poušti. Vyhráli jsme ve střední váhové kategorii  v Pacifickém jihozápadním regionu v roce  1998 a znovu v roce 2004. Tenkrát jsme stále soupeřili s mým kamarádem Randy Colemanem, který jezdil špičkového koně ze síně slávy, Pandora´sPixi. V obou těchto letech jsme získali také vítězství v regionálním šampionátu podle počtu ujetých mil, v národním šampionátu jsme byli druzí.

S vytrvalostí jsem začal v roce 1995, několik měsíců poté, co jsem koupil Remingtona manželce a synovi k Vánocům. Byl jsem tehdy vášnivým vyznavačem cyklokrosu, ale napadlo mě, že pony – ježdění by mohlo být něco, co může sdílet celá rodina. Na koni jsem tehdy dobrých 40 let neseděl od doby, kdy jsme se drápali s mými dvěma, třemi bratranci na hřbet farmářského koně mého dědečka.

Myslel jsem, že by bylo správné koně udržet v kondici a tak jsem s ním vyjížděl ven několik nocí v týdnu po návratu z práce. Jeho chovatelka mi řekla, ať s ním zkusím vytrvalost, když hodlám jezdit tak intenzivně. Sama dělala vytrvalost v posledních deseti letech kvůli propagaci tohoto plemene. Také jsem se něco dozvěděl o prominentní roli, jakou sehráli islandští koně v Great American Endurance Ride v roce 1976 (91 jezdců, 3200 km  Frankfort, New York -Sacramento,Kalifornie)

Vytrvalost se zdála být pro nás to pravé. Říkal jsem si, že se od zkušenějších jezdců hodně naučím o ježdění a péči o koně. Že budu těžit ze supervize veterinářů a funkcionářů, kteří zajistí bezpečnost, zatímco my se naučíme zvládat náročné a dlouhé jízdy a dozvíme se ty nejnovější poznatky o péči a výstroji, dostaneme se na nádherná místa, kam bychom jinak neměli přístup.  

Poprvé jsme startovali na závodech, o kterých jsem se dozvěděl z jednoho krmivářského časopisu. Neměl jsem ponětí, jak mám jet, ale Remington byl v pohodě a šlapal. V polovině závodu ve vet-gate se veterinářovi nezdály chody. „Tyhle střapatý věci jsem kontroloval na Great American Horse Race,“ ozval se za ním ochraptělý hlas, „To není klus, ale tolt. Je v pořádku.“ (To byl začátek dlouholetého vztahu s doktorem Nicholsonem).

Ranč Terry Woolley Howe poblíž San Diega, tam byly naše další závody. Tenkrát jsem toho věděl tak málo, že jsem zapomněl vzít Remingtonovi deku a noc před startem začalo pršet. Zajel jsem do obchoďáku poblíž tábořiště a koupil jsem červený kostkovaný igelitový ubrus a spínací špendlíky jako provizorní ochranu před deštěm. Následující den jsme si tak užili závod, že jsem si nedovedl představit, že bych tohle nemohl dělat znovu. Tehdy se asi zrodila ta závislost.

Po sezóně kvalifikačních limitovaných závodů jsme začátkem roku 1996 zkusili naši první osmdesátku. Dokončili jsme ji, ale už ne tu další. Pak jsem potkal Kim a Richarda Fuess a ti mi poradili s tréninkem a výživou koně pro soutěže na delší vzdálenosti. Byl to pro nás úplně jiný svět. Do konce roku jsme bez problémů dokončili asi půl tuctu dalších osmdesáti kilometrových závodů. Následující rok jsme uspěli v prvním závodě na sto mil. O šest měsíců později jsme vyjeli do Utahu s Richardem a jeho arabským hřebcem Jake na několikadenní závod. Bylo jasné, že Remington nikdy nebude útočit na první pozice. Na druhou stranu je tak tvrdý a vytrvalý, že zvládá jakoukoliv vzdálenost a zůstává svěží i při několikadenních závodech.

Uvědomil jsem si, jak ty dlouhé závody nutí člověka myslet a dbát na disciplínu, aby koně dobře vedl hodinu za hodinou i den za dnem. Ať už v tom hrají roli krásy krajiny nebo mentální výzva, moje nejlepší vzpomínky jsou ze závodů na 100 mil nebo z několikadenních jízd.

Vedle mladého arabského hřebce se dobře projevil Remingtonův charakter. Stejné vlastnosti, které z něj dělají chůvu pro děti, se mohou jevit jako problematické. Pravda je taková, že je sebevědomý a svéhlavý. Na trati je naprosto suverénní stejně jako kdekoliv jinde. Chce, aby mezi koňmi panoval soulad. Mladí, nervózní koně jsou s ním rádi. Byly jich tucty, kterým pomohl na trati. Remington je kůň, na kterého jezdci čekají, když potřebují své mladé koně dostat přes nepříjemnou bystřinu nebo projít skrz stádo skotu.

Jeho vůdcovství se neomezuje jen na koně. Vyžíval se v honění dobytka. Vůči psům neměl špetku tolerance. Měl rád společnost lidí, ale nesnášel, když mu diktovali, co má dělat. Jeho slabost pro úprk (nepříliš daleko)  od každého, kdo ho chtěl držet na vodítku, byla legendární.

Remingtonova agresivní nátura měla své výhody. Zažil jsem s ním asi nejděsivější příhodu v lesích poblíž našeho domova na Upper Oso trailu, když jsme překvapili dospělého černého medvěda (baribala). Zjevně zaskočený medvěd tři metry od nás se začal kývat ze strany na stranu. Měl jsem v hlavě jediné – co se mnou medvěd udělá, když kůň zpanikaří a já spadnu. Místo toho Remington připlácl uši k hlavě, vyklenul krk a zaútočil. Medvěd měl naštěstí dost rozumu, aby se otočil a zmizel.

Podle mě má Remington svou něžnou a ochranitelskou stránku. Jedinou osobou, která kdy na něm jela kromě mě, byl můj nejmladší dvanáctiletý syn. Můj syn měl jisté speciální potřeby, ale chtěl alespoň jednou v životě zažít vytrvalostní závod. Remington ho vezl, jako kdyby měl na sobě ten nejcennější a nejkřehčí náklad na světě. Pro jednou stál klidně při nasedání i sesedání. Kdykoliv se potřeboval můj syn protáhnout, Remington zpomalil, aby mu dal čas udělat si pohodlí. Celých 50 mil zůstal pod ním v dokonalé rovnováze a neudělal žádný prudký pohyb.

Doteď mám slzy v očích, když pomyslím na hrdost mého syna ve chvíli, kdy překročili cílovou čáru a jsem vděčný Remingtonovi za ten neocenitelný dar, který nám tenkrát dal.  

Remingtonova extrémní inteligence a trvání na tom, že on rozhoduje, to přináší do našich jízd zajímavý prvek. Nikdy si nemohu být jistý tím, co udělá. Je obratný a má jistý krok. Rád uhání mezi skalami a skáče přes klády a přes vodu. Je to adrenalinový zážitek, když kličkuje v plné rychlosti mezi stromy stezkou dolů po strmém svahu. Rád si vybírá cestu a je expert na sledování fáborků. Perfektně si pamatuje terén i trať. Nikdy se nesplete na trati, i když na ní jel jen jednou nebo dvakrát a celé roky ji neviděl.

Každá diskuze o Remingotnovi se stočí na jeho chody. Dokáže předvést důstojný čtyřdobý tolt, ale to není dvoudobý chod, jak jsem ho slyšel na trati. Celé roky jsem si myslel, že kluše. Jezdci, kteří se mnou absolvovali mnoho mil, zase tvrdí, že to není klus. Triby Pedersen tomu říkával „malý stepař“.

Tak jsem probral fotky a pozorně se díval na fáze došlapu a přišel jsem na to, že přední nohy jsou o zlomek rychleji na zemi než zadní – jeho chod tedy není jasný čtyřtakt, ale něco jako di-DUT – di-DUT. Ať je to cokoliv, je to pohodlné ve všech rychlostech. Mám dojem, že tančí foxtrot!

Remington je stále silný, a ač je několik let bos, nezakulhal. Navíc se dobře osvalil a je silný i od té doby, kdy jsem začal používat bezkostrové sedlo.

Dnes mohu říct, že jsem na Remingtonovi jezdil polovinu svého života. Náročná práce v advokacii a péče o dnes již dospělého syna s postižením, zdálo by se, že není možné najít si čas na ježdění. Ale jde to. I když je moje žena ta pravá láska, Remington je pro mě spřízněná duše. Když si vyjedeme v časných ranních hodinách, cítím pohyby jeho svalů, jako kdyby to byly mé vlastní. Vím, že mi čte myšlenky. Někdy mám pocit, jako kdybychom byli dvě části jedné bytosti.

Byl jsem hrdý, když byl Remington zvolen do Síně slávy pro koně na konferenci AERC. Cenu mu navíc předala naše dlouholetá kamarádka Terry Woolley Howe, protože ona byla svědkem celé naší  kariéry. Kupodivu jsem necítil hrdost na svého koně, vždyť jsem už věděl, kdo je a co vykonal. Ne, to, na co jsem byl hrdý, je AERC.

Byl jsem hrdý na American Endurance Ride Conference za to, že ocení, když udržíme koně zdravé po mnoho mil i po mnoho let. Byl jsem hrdý na AERC, že drží pevnou ruku nad welfare našich koní po celých 20 let, co jsme já a Remington v tomto sportu. Také si vážím svých kolegů, vytrvalostních jezdců, kteří sdílejí hluboký respekt k tomu, co pro nás koně dělají.

 

https://horse-journal.com/article/icelandic-pony-named-aercs-hall-fame-24888