Žít v sedle, žít dlouho…

28.12.2014 09:23

Jednomu milému člověku jsem letos  v Třeštině slíbila, že něco napíšu o devadesátiletém vytrvalostním jezdci – tak tady je něco o něm i o dalších, kteří nás mohou inspirovat a povzbudit do dalších let strávených v sedle.

Ken Hobday (91) - Austrálie

Narodil se v červnu roku 1923 a najdete ho ve výsledkových listinách vytrvalostních soutěží i v roce 2014. Chcete-li vidět, jak vypadá vztah člověka a zvířat, podívejte se na Kena a jeho plnokrevnou arabskou klisnu.

Dosud si pamatuje, když poprvé seděl na koni jako dítě a cítil v nohách teplo jeho těla. „A díky tomu vás koně chytli?“ ptá se reportér.  „Myslím, že ano, tehdy mi to asi přešlo do krve“, řekl Ken.

Jeho jezdeckou vášeň v mládí na 40 let přerušila služba u mariňáků, kdy se svou ženou Vilmou cestoval po světě. Když odešel do důchodu, vrátil se ke koním. Ve svých 71 letech objevil vytrvalost, a když mu bylo 72,  startoval dokonce v Tom Quilty Cup (160 km), který jel celkem 9x. 

 

Dnes jezdí nižší soutěže od 20 do 40 km. „Nevím, jestli mě mají koně rádi,“ říká,“ je to spíš takový pocit.“

Proč ho baví jezdit? Protože tak lépe vnímá realitu světa. A proč vytrvalost? "Protože jste se svým koněm dlouho – žádné dvě minuty, jako u jiných disciplín“, říká Ken.  Vytrvalost je náročný sport na kondici a Ken cvičí a pracuje na sobě, aby si udržel pružnost. Do sedla se dostane sám – no, podívejte se na video. https://www.youtube.com/watch?v=WLYltZqK8EM&feature=youtu.be

 

Dcera natočila svou devadesátiletou matku na koni

Tohle video vás dostane – ta dáma totiž jezdí skvěle. Jezdí celý život, v padesátých letech minulého století jezdila v Anglii hony, když jí bylo mezi padesáti a šedesáti, začala jezdit vytrvalost.

https://www.facebook.com/video.php?v=10152752294856934&set=vb.623561933&typ%20e=2&theater

Její otec byl  trenér, v Německu za války obsedal remonty, účastnil se pochod s trakénskými koňmi do Německa v únoru 1945. Škoda, že k této dámě nemám více informací.

 

Janice Worthington, USA, 1940

V sedmdesáti letech startovala na světových jezdeckých hrách v Kentucky 2010. V roce 2012 byla 13. v CEI3ˇ 160 km v Mont Pleasant, to jí tedy bylo 72. Startovala také na WEG v Malajsii 2008, kde spadla, kůň ji kus táhl za sebou. Soutěž dokončila – ale kůň v závěrečné vet gate nešel čistě a získal statut LA. Letos se v rámci FEI pokusila o jednu 160 km soutěž, ale nedokončila (FTQ).

Vonita Bowersová, ředitelka sekce vytrvalosti americké jezdecké federace říká, že většina mezinárodních jezdců během let ztrácí „drajv“, ale ona rozhodně ne. Vytrvalost je sport, kde mohou starší jezdci konkurovat mladým, ale udržet si mentální nasazení je těžší, než fyzické. „Ona je dodnes tvrdým soupeřem,“ říká Bowerová,

Worthingonová, matka tří dětí a babička čtyřech vnoučat, nemá v úmyslu zpomalit. O vytrvalosti  říká: „To je to, co dělám. Když se mě sestra zeptá, co budu dělat, až mě věk dožene, odpovídám, že nevím. Mohla bych začít s pleasure, ale asi by to bylo dost nudné.“

Foto eclipsesportswire.photoshelter.com

 

Julie Suhr (82)

O Julii Suhr by se dal napsat sáhodlouhý článek. Patří do elitní skupiny jezdců, kteří v Tevis Cupu dosáhli mety 2000 mil – podařilo se jí těžký závod úspěšně absolvovat 22x  z 28, třikrát získala cenu kondice Haggins Cup (ještě úspěšnější je její dcera Barbara White, které se podařilo TC dokončit 32x).

Julie Suhr má v historii vytrvalostního ježdění velké jméno. Má na svém kontě odhadem 150 tisíc mil v sedle. Se svým manželem Bobem zažila na koních dobrodružství v tundře Aljašky, ve vnitrozemí Austrálie, mezi divokými zvířaty v Botswaně, s Masajci v Keni a s lidmi sobů v Mongolsku, spolu zanechali své stopy na trasách Pony Expressu, horách Bitterroot v Montaně a podél mexické hranice.

Napsala knihu  Ten Feet Tall, Still (Marinera Publishing, 2002) o svých bohatých zkušenostech z vytrvalosti a stále je členkou komise v americkém vytrvalostním svazu AERC – název jejího e-mailu i nakladatelství, které vydalo její knihu prozrazuje  jméno jejího prvního vytrvalostního koně – klisnu Marinera plemene peruánské paso. O zkušenostech s tímto plemenem ve vytrvalosti napsala seriál článků, kde také připouští své chyby a připomíná tehdejší způsob tréninku. A co pozná po závodě koni na očích:

Následující den Marinera nejevila žádné známky fyzického stresu. Žádné otoky na nohou, žádná horkost. Dobře žrala i pila a zařehtala na mě, když jsem přicházela, stejně jako to dělá dnes v jejích 24 letech.  Ale když se na ní člověk podíval z povzdálí, když odpočívala, její oči vyprávěly zcela jiný příběh. Bylo to emocionálně ubité zvíře. Pokud znáte svého koně dobře, jeho oči vám řeknou mnohem víc, než může veterinární nebo jiné odborné vyšetření. Naučila jsem se vždy vyhradit si pár minut na to, abych studovala výraz očí mého koně na konci závodu. Řídím se podle toho, co vidím.

https://www.aerconline.org/history/RiderHistory.aspx

Záznamy od roku 1985 do roku 2013, v roce 2012 ještě najezdila 200 mil a to jí bylo 80 let.

A co říká o ježdění ve vyšším věku?

Říká, že za schopnost stále závodit vděčí dobrému zdraví a podpoře manžela. A je pár věcí, které je dobré mít na paměti, když chce člověk  sedmdesáti letech jezdit. Jednak je potřeba oprášit svůj smysl pro humor. Co se nemění, je požitek z dobré jízdy na dobrém koni. Připouští, že sebedůvěra, kterou dřív brala jako samozřejmost, je horší, protože si uvědomuje, že si při pádu může zlomit nohu. Také ví, že její reflexy a rovnováha nejsou to, co dříve. Ví, že pokud má pokračovat v závodní vytrvalosti, výběr koní se zužuje. Potřebuje koně, který splňuje 6 „S“ – safe, sane, short, smooth, sound a sure-footed . Také  si všimla, že se časem změnila její citlivost na hlad a žízeň. Když jela TC o třicet let dříve, nemusela ani jít a ani pít. Teď s sebou veze na sedle 4 lahve s vodou. Stejně tak už nefunguje tak dobře termostat. Snáze prochladnu nebo je mi horko, říká Julie.

V roce 2004 se znovu postavila na start Tevis Cupu se slovy, že to sice asi nedokončí, ale je lepší to zkusit a nedojet než to nezkusit vůbec. Poslední – 22.TC přezku získala v roce 2004.

 

Odbočka k drezurnímu klubu stoletých – Century club…

Americký Century Club v roce 1996 založila organizace Dressage foundation a vstoupí do něj dvojice jezdec-kůň, kterým je dohromady aspoň sto let. Tento elitní klub založil Dr. Max Gahwyler, zakladatel American dressage Institut, předchůdce americké drezurní federace, autor třech knih o výcviku koně, a drezurní rozhodčí.

Hned v roce 1996 první stoletou jízdu splnili jezdkyně Lazelle Knocke a její 26 letý kůň Don Perignon. Dnes má klub už 166 členů. Pro doživotní členství v této elitní skupině musí dvojice předvést drezurní úlohu jakéhokoliv stupně, kterou ohodnotí rozhodčí. Počet členů geometrickou řadou narostl v posledních letech. Nejstarším koněm klubu byl 35 letý anglo-arab General Lee, nestarším jezdcem byla 94 letá Ruth Peckham, která bohužel následující rok po získání členství zemřela.

https://www.dressagefoundation.org/century-club/