sport bez hranic


WITEZ II - polský princ, surviver, americký šampion

29.12.2016 17:53

Děkuji moc všem návštěvníkům mého blogu za přízeň a přeji, ať v novém roce a napořád si váží běžných radostí i starostí kolem milovaných koní. Byly doby, kdy šlo opravdu o život:))

 

23.srpna 1939 - podepsán Pakt Molotov-Ribbentrop o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem, s tajným dodatkem o rozdělení Polska. 

1. září 1939 - Blitzkrieg, Blesková válka. Vskutku blesková a k budovám hřebčína Janow Podlaski z bílých cihel se Němci blíží mnohem rychleji, než se čekalo. A 17. září se od východu valí Rusové. Přežije smrtící válečnou partii polský chov arabských plnokrevníků? 

První útěk

"A pak, když dosáhli hřebenu kopce, přišla katastrofa. Před skupinou ročků se objevily tanky. Nečekaný výjev je vyděsil a zpanikařili - začali se vzpínat a vzpouzet. Během chvilky nastala řetězová reakce a cesta se změnila na bitevní pole létajících kopyt všemi směry. Bylo to úplné peklo. Stájníci se zoufale snažili  své svěřence udržet, ale v tom zmatku velká část koní uprchla.  Andrzej Krzysztalowicz mohl jen bezmocně přihlížet, jak se Witez vytrhl a mizel do tmavého lesa. Než dostali janovští muži situaci pod kontrolu, uteklo jim osmdesát koní včetně třech nejvzácnějších - Witez, Witraz a Wielki Szjlam."  

 

Krátce před tím, než se odehrálo tohle drama, stál Stanislaw Pohoski, tehdejší ředitel hřebčína Janow Podlaski, před obrovským dilematem - odejít nebo zůstat a doufat, že nepřítel ušetří vzácné arabské koně? Po dlouhém váhání a probírání situace ze všech stran se svým zástupcem Krzystalowichem, rozhodl. Všechny koně odvedou po noze do Rumunska, kde snad najdou bezpečné místo. Jen ujít osmset kilometrů s 250 arabskými hřebci a klisnami, s hříbaty. Zoufalý čin? Ano. Ale Pohoskiho obavy před invazí byly oprávněné. Měl v živé paměti tragické konce koní za 1. světové války. Bolševické masakry koní považovaných za hračky princů. Z pětiset ušlechtilých arabských koní jich v Polsku zbylo kolem padesátky. Janow Podlaski převzal Pohoski v roce 1918 - prázdný. Trvalo dvacet let, než se chov obnovil,  stabilizoval a začal vzkvétat. Narodil se Witez...

 

Klisna FEDERACJA za úsvitu 1:dubna 1938 přivedla na svět hřebečka po OFIR. Hnědák s velkou hvězdou a šňupkou, všechny čtyři nohy po spěnky bílé,  na první pohled upoutal dokonalými tvary. Dostal jméno Witez - v polštině princ, rytíř, válečník. Brzy bylo jasné, že tohle hříbě bude třešničkou na dortu dlouhodobé chovatelské práce. Ten rok se po Ofirovi narodili kromě Witeze ještě dva hřebci - Witraz  a Wielki Szjlam (Grand Slam).

 

 Tato trojka měla být velkou nadějí hřebčína. Nad slibnou budoucností se však v roce 1939 stáhly mraky. Přesun koní před rychle postupující frontou se nezdařil, koně byli vyčerpaní, hříbata nestačila, kulhala, velká část koní se vytrhla a utekla včetně Witezovy matky Federacja, která se už nikdy nenašla. Pohoski se ze zoufalství chtěl zastřelit, ale Krzystalowicz mu vlídně, ale jasně připomněl, že je jeho povinností zachránit zbývající koně a nesmí se vzdát. Situace byla nepředstavitelně děsivá - všude houfy zoufalých lidí prchajících všemi směry, před Rusy, před Němci. Zmatek. Tma, narychlo postavené zátarasy. Osm koní narazilo do ostnatého drátu a ve snaze se vymanit se do něj ještě více zamotalo. Jejich sténání utichlo až po osmi výstřelech z Krzystalowiczovy pistole. Navíc se k nim dostaly zprávy o tom, že od východu postupují Rusové. Po několika vyčerpávajících dnech nezbylo než se otočit a absolvovat tu šílenou cestu zpátky do hřebčína. Most přes řeku Bug, po kterém prošli, však už byl zničen. Unavené koně museli donutit řeku přeplavat. 

 

Po návratu hladových, kulhavých a unavených koní do hřebčína očekávali nevyhnutelné. 25. září se na horizontu objevily tanky - sovětské. Janow Podlaski se ocitl v rukou sovětských okupantů. Ač se zpočátku zdálo, že o koně nejeví zájem, o 10 dní později už mohli zaměstnanci hřebčína jen bezmocně sledovat, jak vojáci všechny koně vodí na náklaďáky a odváží  pryč (a nejen koně). Vzali všechny až na klisnu Najada, která ruského vojáka snažícího se jí nandat ohlávku natolik tvrdě inzultovala, že ji tam nechal. Všechny až na ty, kteří se při přesunu vytrhli a byli ztraceni v okolních lesích - včetně Witeze. Kam měli ruští vojáci s koňmi namířeno, to se Poláci dozvěděli až po válce - do Těrska.

 

Janow Podlaski v rukou Němců

 

Pár týdnu po odjezdu ruských vojáků přišla jiná okupační síla - tentokrát ze západu. A s nimi Gustav Rau, vedoucí chovu koní v říši,  velmi schopný organizátor (měl zkušenosti s pořádáním olympijských her 1936 v Berlíně). Okamžitě se postaral o návrat ztracených koní - mnozí byli poschováváni po stodolách patriotických Poláků, kteří ušlechtilost a výžehy vzácných koní maskovali blátem. Tváří v tvář Němcům však koně dobrovolně vydávali. Přesto se ztratilo 80% koní včetně klisny Federacja. Witeze a jeho polobratry se podařilo najít . Vedením hřebčína Rau pověřil Hanse Fellbiegela a Krzystalowicz kvůli koním zůstal v hřebčíně  -  na pozici stájníka. Witez měl štěstí v neštěstí - chovy, které padly do rukou sovětských vojáků dopadly obvykle hůře. (foto - z plemenné knihy, Polsko)

Perfektní kůň

Gustav Rau s příslovečnou německou pečlivostí objížděl své nové dominium a dokumentoval každého koně. Snil o tom, že vyšlechtí perfektního koně pro Německo - a s téměř 4 miliony koní v Polsku se mu naskytla životní šance. Později se zhlédl v lipicánech, u kterých chtěl intenzivním line breedingem co nejrychleji vytvořit novou - dokonalou rasu. Perfektního koně. A arabský kůň jako univerzální zlepšovatel se hodí vždycky  - Witez samozřejmě neunikl jeho pozornosti. Vedením hřebčína pověřil Hanse Fellbiegela, zkušeného horsemana.

V Janowě Podlaski začal pod jeho vedením fungovat normální režim hřebčína, který se stal na čas ostrůvkem míru mezi válčícími mocnostmi. 

Němci se ostatně oddávali jezdectví i za války - např. Karel Koch jako ředitel koncentračního tábora v Buchenwaldu nechal postavit pro svou ženu  na pozemcích koncentráku stáje, dostihovou dráhu i krytou jízdárnu. 

Rau řídil v Polsku celkem 14 hřebčínů - nejznámější stáje za jeho působení byly v tzv. experimentální farmě u Osvětimi, kde také jezdili příslušníci komand smrti. (cit. Perfect Horse)

Koní spotřebovala válka hodně - německá armáda si žádala 6000 čerstvých koní měsíčně, aby nahradila mrtvé a ztracené. 

"I když většina lidí si spojuje válečné koně s 1.světovou válkou, během II.světové války německá armáda potřebovala 2750 000 koní - dvojnásobek potřeby I. světové války. Více než 60% těchto koní zahynulo a průměrná délka života těchto válečných koní nepřesáhla 4 roky."

 

Zoufalé přesuny

 

Zatímco tehdejší ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, Alois Podhajsky, začal řešit  situaci kolem lipicánů (Rau plánoval všechny lipicány přemístit mimo Rakousko), Rudá armáda tlačila Němce zpět na západ a blížila se k Janowu Podlaski. Rau rozhodl, že odsud 9 nejlepších arabských koní převeze do Hostouně - včetně Witeze. Polský princ podruhé opustil rodný hřebčín a už se tam nikdy nevrátil. Transport byl ovšem pro koně tentokrát co nejpohodlnější - koně dostali měkké bandáže, deky a vagón byl polstrovaný. Witeze vedla k vlaku mladá zaměstnankyně hřebčína, jmenovala se Liselotta. "Sbohem, Witez, zašeptala mu, "Bůh s tebou." Přemýšlela, zda toho koně ještě někdy uvidí. A vlak směr Praha se dal s trhnutím do pohybu... 

Také v Hostouni byla koním věnována dobrá péče. 

 

A Janow? Jak Rusové postupovali a v květnu padly na Janow první bomby, Rau nechal evakuovat všechny ostatní koně z hřebčína do Sohland. 20. července se pokusila hrstka důstojníků spáchat atentát na Hitlera. Pokus se nezdařil - jedním z jeho strůjců byl bratr ředitele hřebčína Janow Podlaski Hanse Fellgiebela - Erich Fellbiegel. Ten byl promptně popraven, Hanse uvěznili. 

 

V Sohland začala být situace s koňmi kritická - bylo jich příliš mnoho, krmení málo, málo lidí. Šířily se infekce,koně nebyli v dobrém stavu. Rau přijel a vyřešil to snížením stavu - vybrané koně "zapůjčili" okolním zemědělcům. Ani jeden z těcho koní se však už nevrátil. Půl roku po opuštění Janow Podlaski začala být situace i v Sohland nebezpečná. Koně bylo nutné přepravit jinam - volba padla na místo kousek od Drážďan, u kterých se nepředpokládalo bombardování, vždyť to bylo historické město. A tak koně - arabští hřebci, mladí koně, klisny březí i po boku s hříbaty, se vydali na cestu. Po noze - vlaky nejezdily. Byla zima, silný vítr, mráz.

 Když dorazili 13.února v noci do Drážďan s hřebci, začal nálet a nebylo kam se schovat. Ve dvou vlnách po třech hodinách padlo na město 3900 tun bomb.Stájník Ziniewcz nadějné Witezovy bratry udržel za cenu obou dlaních prořízlých i přes rukavice. Krzystalowich byl o 1 a půl dne pozadu s klisnami a hříbaty. Plakal, když ve městě míjel ohořelá těla 17 hřebců. Witraz a Wielki Szjlam však přežili.

 

"Get them. Make it fast."

V chaosu hroutící se Třetí říše jsou lipicáni v původním statku vojenského hřebčína  na Šumavě v ještě větším nebezpečí. A s nimi i Witez a další arabští koně. Na hranicích Bavorska čeká americká armáda. Z východu před sebou tlačí Němce Rudá armáda. 

V Hostouni hovoří muži u boxu arabského hřebce Lotnika z Janow Podlaski. Jedním z nich je důstojník Luftwaffe, Walter Holters.Vedoucí hřebčína Hubert Rudolfský mu popisuje Lotnikovy exteriérové vlastnosti. Pak s ním chce Holters mluvit o samotě.   

"Rusové už obsadili Vídeň," řekl. " Rudá armáda je před Plzní, ani ne 70 kilometrů."

Rudolfského ta zpráva šokovala. Bylo mu jasné, že Rusové mohou být v Hostouni v řádu dnů, možná hodin. 

"Byl jsem na východní frontě," pokračoval Holters, "je koně nezajímají. Zabijí je na místě a nadělají z nich steaky, aby nakrmili hladové jednotky. Musíte jednat hned, abyste je zachránili." 

Situace byla vážná - ale kam rychle přesunout všechny koně, březí klisny, hříbata? 

"Musíte kontaktovat Američany. Jsou kousek odsud, za bavorskou hranicí. Možná byste koně mohli převést k nim. Je to vaše jediná naděje." 

Z úst německého oficíra rada velmi zvláštní. Nicméně shodou událostí, neuvěřitelné statečnosti několika lidí a lásky ke koním spojující i nepřátele ve zbrani, se plán na záchranu koní známý pod názvem Operace Kovboj,podařil. Nebylo to snadné - celý popis sledu událostí, jednání a nečekaných situací je námět na samostatný a dlouhý článek, kde se bude setkávat jméno Alois Podhajsky, generál George Patton, německý velitel hřebčína v Hostouni Hubert Rudolfsky (foto vlevo), plukovník Charles H. Reed, Thomas Steward, německý veterinář Rudolf Lessing, Dr. Wofgang Kroll a další - nebo si počkáte na obsáhlou knihu PERFECT HORSE (Elisabeth Letts), která snad vyjde do konce roku v češtině. Jisté je, že největší zásluhu na záchraně koní měl plukovník Ch.H.Reed a oba němečtí veterináři i major Hubert Rudolfsky, který stál především na straně koní. Zásadní úloha Aloise Podhajsky dle některých zdrojů nebyla tím hlavním motorem celé akce. 

 

Podstatné pro další osud polského prince byl souhlas amerického generála George Pattona s akcí a  jeho památná věta: "Get them. Make it fast." Patton také řekl, že pokud akce nevyjde, o ničem nevěděl. Americká armáda opravdu podle plánu Hostouň obsadila. Co dál? 

Vědělo se, že Československo bude v područí Sovětského Svazu. Hrozilo, že si koně rozeberou Češi nebo padnou do rukou Rudoarmějců, do toho se mísili ustupující Němci, akce nově vznikajících partyzánských skupin.... 

 

Zrekvírované koně čekal proto další transport - tentokrát kousek za hranice do bavorského městečka Kötztingu. Někteří na nákladních autech, jiní po kopytě. Witeze jel americký kavalerista, původně kovboj z Idaho, a vedli skupinu mladých hřebců. Lotnik se svým jezdcem, kapitánem Quinlivanem, vedli skupinu starších hřebců. Ještě než vyjeli, dostali se mladí hřebci blízko ke klisnám a někteří se vytrhli a utekli. Nebyl čas je v danou chvíli hledat. 

Karavana se vydala na cestu. Na hraničním přechodu je zastavili čeští celníci a se zbraněmi namířenými na ně a na koně je odmítali pustit. Na barikádách na ně partyzáni křičeli, že koně neprojdou. Američané nevyjednávali - Quinlivan radiovým spojením nařídil tankistům na chvostu karavany, aby namířili děla na barikády. A začal počítat do tří... Hranice pro již dost netrpělivé, podupávající tři stovky koní, se otevřela. 

 

Kötzting a Mansbach

 

Městečko Kötzting kousek od hranic praskalo ve švech. Američané zde shromáždili 17 tisíc německých zajatců, ubytovali své muže. Proudily tudy davy uprchlíků z Československa. Nervozita a stres často vyústily v pouliční rvačky. Koně měli sice pastviny a stáje, ale jejich unavení zachránci měli před sebou další výzvu – sehnat dost krmení. Alois Podhajsky se seznámil se situací a 219 lipicánů se mu nakonec podařilo odvézt. Zbývalo tu však přes sto dalších koní – včetně arabských z Janowa Podlaski. Reed věděl, že tito koně jsou z Jugoslávie, Polska a Ruska, ale nikde nebylo přesně právně doloženo, jak se dostali do Hostouně a nebyla žádná autorita, která by dokázala vyjednat jejich navrácení původním majitelům. Němci samozřejmě veškeré informace o svém působení v Polsku zametli pod koberec (to je pohled ze strany Američanů - ale např. Britové, když obsadili Drážďany, tak koně vydali zpátky do Janowa) A tak některé jezdecké koně převzala kavalerie a zbytek Reed nechal přesunout do Mansbachu, asi 300 km odsud. Klisny a hříbata jeli na nákladních autech, ostatní po noze - Witez byl jeden z mála, který po tomto pochodu neokulhal (byl okovaný). Koně v Mansbachu byli konečně opravdu v bezpečí, ale ukázalo se, že péče o 90 koní bude pro americkou armádu neudržitelná. V té době byl jmenován vedoucím amerického remontního programu mladý a dynamický Fred Hamilton. Díky jeho obratnosti bylo po různých peripetiích nakonec rozhodnuto transportovat koně lodí do Ameriky. Pikantní je, že se na koně v Mansbachu přijel podívat také  - svobodný německý občan, Gustav Rau. Dojemné setkání tu zažila i Liselotte s Witezem, ta mladá žena, která ho vedla na vlak, když navždy opouštěl Janow Podlaski. 

 

Přes oceán

Fred Hamilton s týmem vybrali v Německu kolem 150 koní vhodných na chov pro účely armády, kteří se měli transportovat do Ameriky. Mezi těmito koňmi nechyběl Witez, Lotnik nebo lipicánská klisna Madera. Do skupiny zařadil i několik špičkových dostihových koní, což později vyvolalo nemalé pozdvižení. 

12. října 1945 se na docích v Bremenhavenu  naskytla nezvyklá podívaná - v rukou amerických vojáků na vodítkách netrpělivě popocházeli bělostní lipicáni, elegantní plnokrevníci a ušlechtilí arabští koně.

 

Jedno zvíře po druhém bylo naloženo do dřevěné přepravní klece a jeřábem přepraveno na loď. Norská  loď se jmenovala Stephen Austin. V podpalubí byly připravené boxy pro hřebce a stání pro klisny, hříbata ustájena ve skupinách v malých ohrádkách.  Když loď opouštěla přístav, moře bylo klidné, ale vojáci ostražití, protože v těchto vodách číhalo dost nevybuchlých min.  Všichni se oddechli, když nebezpečný koridor opustili. Plavba měla trvat asi 12 dnů.

 

Po třiceti šesti hodinách od vyplutí z Biskajského zálivu začalo být moře neklidné . Americká obchodní loď třídy Liberty měla nosnost deset tisíc tun – 151 koní v podpalubí sice zaplnilo nákladní prostor, ale neměli dostatečnou váhu, aby poskytli dobrou zátěž. Loď se rozhoupala. Jak Quinlivan,  jeden z amerických kavaleristů, popisuje: „Stará loď se tak naklonila dolů, že celý šroub vyjel z vody a celá se rozvibrovala.“

Nejdřív se zdálo, že koně budou rozbouřené moře snášet lépe než muži. Se čtyřma nohama se jim líp drží rovnováha. Když se loď naklonila dolů museli se zapřít a v okamžiku, kdy dosáhla nejnižšího bodu, podlaha se jim pod nohama roztřásla. Pak se celý cyklus opakoval. Muži kolem koní procházeli a snažili se je uklidnit konejšivým hlasem. Koně uvázaní ze dvou stran sebou trhali a vzpínali se. Byli odděleni nízkými stěnami a pohled na jejich vyděšené stájové kolegy, když s nimi loď házela v malém prostoru ze strany na stranu, je ještě více rozrušil. Jen Witez, balancující jako kočka, neprojevoval žádnou paniku. Když k němu Quililan přišel, ofoukl mu bradu horkým dechem, jako kdyby mu chtěl říct "O mě si nedělej starosti."

Bouře a orkán však ještě zesílily a s koňmi to házelo tak, že se rozlámaly přepážky a hřebci, natlačeni na sebe ve stísněném prostoru, mezi sebou začali bojovat. Několikadenní hříbě po Witezovi (z m.Gospa) však klisna dokázala ochránit. Muži nehledě na nebezpečí mezi zmítající se a kopající koně vtrhli a snažili se je oddělit. Jen Witez v tom chaosu zjevně pochopil, že panikařit nemá cenu. Když se situace uklidnila, veterináře zraněné koně ošetřili a naštěstí ani jeden nebyl zraněn vážně. Ovšem nastal jiný problém - jak se kapitán snažil bouři obeplout, došlo ke zdržení a na lodi bylo málo sena. Snaha dokrmit je podestýlkou nepřinesla nic dobrého a další dny se řešily koliky. Poslední dva dny už nebylo koním co dát a kdyby plavba trvala déle, zřejmě by někteří nepřežili. 

 

Váleční sirotci

Po 16 dnech, 28. října 1945 loď doplula do přístav Newport News ve Virginii. Přežili všichni koně a dokonce se rozrostli o jedno hříbě. Chtělo by se napsat - konec dobrý, všechno dobré - ale od chvíle, kdy 152 koní vstoupilo na americkou půdu, byly s nimi jen problémy. Poté, co tragicky zahynul generál George Patton, koně v armádě ztratili svého významného ambassadora. Pro mladé důstojníky už nebylo jezdectví v módě. Ministerstvo války záležitost kořistních koní přehodilo pod křídla Ministerstva zemědělství. Fred Hamilton v soukromí o těchto koních mluvil jako o „válečných sirotcích“.

Remontní stanice měly ukončit činnost a koně rozprodat. V té době Witez působil v remontní stanici na Kellogově ranči v Pomona, v Kalifornii.

 

Konečně domov

Kvůli přílišnému zájmu médií koně z Pomony přepravili na aukci do Oklahomy a aukce byla naplánována na květen roku 1949. Další osud Witeze určil jeho syn Zitez, který se po něm v Pomoně narodil z matky Rabhkal. Její majitelé – Earl a Frances Hurlbutts, byli Zitezem natolik nadšeni, že Earl odletěl do Oklahomy a tam se mu podařilo 11 letého Witeze získat za 8200 dolarů.  Neměl zájem s ním objíždět show nebo ho nechal sportovat – měl za to, že své kvality v průběhu válečných let prokázal dostatečně. Nakonec ho ostatní chovatelé přece jen přesvědčili, aby se Witez zúčastnil alespoň některých výstav. V roce 1953 získal v Pomoně  tituly Šampion hřebců  a Grand Champion. Jeho syn Nitez se ten den stal rezervním šampionem hřebců.  Witez byl také jmenován šampionem hřebců  Pacific Coast a jeho syn Zitez rezervním šampionem. Tím jeho výstavní éra skončila a působil v chovu do svých 27 let. Dal 223 potomků. Jeho syn Ofir (pojmenovaný po otci Witeze) se stal vítězem prvního dostihu arabských koní v Americe a drží rekord na dvou mílích. Dal také 18 národních šampionů. Nezklamal ani ve vytrvalosti – stačí si připomenout šestinásobného vítěze Tevis Cupu, Witezarifa.

...

Klisna Federacja, matka Witeze, měla jedno zvláštní znamení - arabové mu říkají bloody schoulder - krvavá plec. Kolují o tomto znamení různé legendy, ale pointa je vždy stejná - s tímto znamením souvisí odvaha a tvrdost a taky štěstí. Witez se narodil zcela jistě na šťastné hvězdě, jen je škoda, že se nevrátil do svého rodného hřebčína. 

Hans Fellgiebel, který Janow Podlaski za války vedl a měl s Poláky dobré vztahy, předal lásku ke koním své dceři Inge a vnučce Monice Theodorescu, držitelce třech zlatých olympijských medailí.

Jak dopadl Lotnik? Byl prodán na aukci roku 1948. Měl sloužit jako rekreační kůň, ale jeho majitel se o něj po rozvodu přestal starat. Několik let přežíval v tristních podmínkách, opuštěn a zapomenut. Naštěstí na něj narazil bývalý vedoucí remontní stanice v Pomoně a Lotnik jako úspěšný plemeník prožil zbytek života  na farmě Boba Aste.

Zdroje:

www.polskiearabi.com

Perfect Horse, Elisabeth Letts, 2016

https://ilovehorses.net/history-2/a-real-life-war-horse-witez-iis-journey-into-history/

https://www.vhu.cz/hrebec-krale-petara-a-operace-cowboy/

Téma záchrany koní z Hostouně ve filmu: Zázračná záchrana bílých hřebců

Inspirace osudem Witeze v knihách: And Miles to Go, Linell Smith, 1967

Frank Westerman, Zvíře, nadzvíře, nakl. Host 2010

 

 

 

 

 

—————

Zpět