sport bez hranic


Vaše příběhy - Johanka

20.09.2017 13:42

Autor: Barbora Koderová, foto: Lenka Sittová

Johanka – tak trochu banální příběh o naději, která umírá poslední, příběh na téma navzdory všemu a všem, příběh o splněných snech, a taky tak trochu příběh o strasserovství..

Johanka se jmenuje JANE D´ARC, je to jedenáctiletá klisna angloaraba, vyrobená cíleně pro vytrvalostní sport. Ve čtyřech letech obsednutá, v pěti absolvovala dle kvalifikačních požadavků 2x Z a 1xL a když se chystala na druhé L, které jsem už chtěli absolvovat vyšší rychlostí, nenápadně se rozkulhala. Jak už to tak bývá – nic zásadního jsme na ní nenašli. Prostě tak trochu bolavá – ale proč? Nabízela se zavedená klišé jako odovědi, které tak hluboce nenávidím – „asi k tomu sportu nebude“ apod. Dnes, když už chápu příčiny a souvislosti, vím, že jsme si nevymýšleli, že občas kuhala na LP, občas na PP, občas vůbec. Situace se vlekla 3 roky, nepomohly ani pokusy „že by se z toho vyvýběhovala“ během mých následných těhotenství. Podotýkám, že používám služeb renomovaných veterinářů a že jsme se klisnu fakt pečlivě a často pokoušeli diagnostikovat. Zvažovali jsme i scintigrafii, ale veterinární názor „jestli se nevyvýběhovala z toho, co asi tak za ty prachy najdou, tak jsou to vyhozené peníze“, dnes považuji za velmi profesionální radu a děkuji za ušetření mojí kapsy. Po druhé těhotenské pauze to vypadalo nadějně, ale jakmile tréninkové dávky dosáhli 20km, kulhání se vrátilo. Pak byla stanovena diagnóza – trvale přetěžované místo poškození mezikostního svalu. Nemám absolutně žádné pochybnosti o správnosti této diagnózy. Jen jsme tehdy netušili, že „je zvratitelná“.

Řízením osudu díky jinému koníkovi jsme byli nuceni začít využívat  služeb „zaříkávače koní“. Jak už to tak bývá, ti co vědí více o koňské duši, vědí více i o jejich těle a samozřejmě o kopytech. Ti naši byli zapřisáhlí strassserovci. Dali mi naději, že zkusíme zvrátit Johančiný osud. Nic neslibovali, jen nabídli vysvětlení, že s kopýtky, které klisna má, není divu, že si cokoli přetěžuje. Stála jsem před nezáviděníhodným rozhodnutím – klisně bylo 8 let, mám se dalších 20 let dívat jak popajdává po výběhu, nebo jí ten „kulhací diskomfort“ uměle vyrobit a učinit pokus, že kratší intenzivnější utrpení vyměním za dlouhé roky života bez diskomfortu? Internet byl v tu dobu plný Vaška Vydry a jeho krvavého strouhání, kdyby mi někdo řek, že tak nechám strouhat svoje koně, plivla bych mu do ksichtu. Kromě veskrze odsuzujících názorů na tuto metodu jsem našla ale několik příběhů, v nichž jsem se poznala. Příběhy majitelů koní, kterým veterinární medicína už neměla co nabídnout, respektive neměla co nabídnout jejich koním, a tito koníci měli být odsouzeni k životu v trvalém diskomfortu kvůli ortopedickým problémům. Takovým majitelům nabídla madam Strasser aspoň naději. Šla jsem do toho taky.

Období uměle vytvořeného kulhacího diskomfortu trvalo cca 3 měsíce, vodila jsem jí při tom po asfaltu. Pak jsem začla i jezdit. Následující události popíšu raději krátce. Johanku jsme s manželem začli strouhat sami, tak, aby po strouhání byla schopná stejného pohybu, jako před strouháním. Přišlo „deklarované“ období abscesů, kdy klisně porupaly všechny paty, některé 2x, kopyta 2x odrostla, kvůli tomu všemu samozřejmě střídavě popajdávala a já se snažila neustále hlavně trochu jezdit a zajistit jí co nejvíc pohybu. Modlila jsem se , aby mě u toho nikdo neviděl. Nejhorší je si srovnat v hlavě, že jezdíte na popajdávajícím koni. Udržet si víru o neumírající naději je skutečně těžké, když vás automaticky každý nahlodá reakcí na zjištění, že na takovém koni jezdíte a jen se na něj nekoukáte. Musí se to ale prostě vydržet, a já  prostě jezdila a jezdila. Trvalo to 2 roky, Johanka přestala kulhat a najednou odcválala 10 km po závodní dráze a stále nekulhala. Myslela jsem, že máme vyhráno. Přihlásila jsem jí na závody. A zase se rozkulhala. To už jsem málem zradila vlastní víru a vrátila jí trvale do výběhu, už jsem jí i na Slovensku domluvila připuštění..V tu dobu jsem už ale používala služeb naší nejoblíbenější fyzioterapeutky. Ta mi sdělila další hroznou zprávu. Klisna má sice krásná nová kopýtka – ale její pohybový aparát si za 8 let zvykl na její křivost, a jestli si „tělo desetileté klisny“ zvykne na novou situaci..?? naději mi nevzala, rovněž ale nic neslíbila. Následovalo období masáží, stabilizačních cvičení, a pouze klusání po rovném tvrdém. To samozřejmě na podkovách. Následné okování jsme doladili až po rtg celého postoje. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že zase ještě potřebuje trochu jinak strouhat..a že bez okutí nemáme šanci jí při práci udržet správný tvar kopyt. Zde musím upozornit, že k těmto závěrům jsme dospěli skutečně po 3 letech, kdy jsme podobným procesem prošli u několika koní, nasbírali mnoho zkušeností, kterými jsme si prošli sami se svými koňmi a nemáme je pouze odněkud převzaté. Strouháme 20 koní různého věku a tím, že jsme s nimi vneustálém kontaktu, máme dokonalou zětnou vazbu, jak je kterého koníka potřeba strouhati.Na sportovních koních sami jezdíme, a dá se říci, že podle toho si je i sami strouháme..

Dnes bych to shrnula tak, že strasserovství nás naučilo, jak kovat naše sportovní koně:-) Rozhodnutí, jestliže se považuji za příslušníka národnosti bosonohé, vrátit se ke kovařině, bylo pro mě rovněž velmi těžké. Jakožto velcí odpůrci kování máme za sebou období sbírání zkušeností s botama, nandavacíma i lepícíma, lepili jsme i do tréninků plastové podkovy. Závěr bohužel vyzněl ve prospěch podkov. Pokud bych měla terén, abych utrénovala koně do vysoké vytrvalosti bosého, vyřeším to lepící botou na dostih. To ale není náš případ. Jelikož ale koně hned po posledním závodě zouváme a zjara utrénujeme naboso, jsou kováni jen cca  6-7 měsíců a během zimy stiháme kopýtka po absolvované sezoně zrenovovat:-)

Včera Johanka doběhla své první S(80km). Běžela letos 1xZ, 1xL a včera S. Všechny závody s ní absolvované pro mě byli nesmírně povznášející zážitek. Včera jsem během celého závodu neměla pocit, že by byla unavená, ani jednou nezakopla, ani jednou neuklouzla, v posledním kole dokonce zrychlila. Vodím ji samozřejmě zatím pomalu, nepřesahuji průměrku 16 km/h, nechci riskovat špatné šlápnutí a následné okulhání, které je při vytrvalosti dost běžné. Po včerejšku vím, že je Johanka naprosto zdravá a zrekonstruovaná a příště už jí nebudu v prvním kole obtěžovat bržděním:-) Zaslouží si to.

Na závěr se pokusím otevřít oči těm, kteří jezdí na koníkách s podobnými kopýtky, jako mívávala kdysi Johanka. Nestydím se za to, že jsem ji vystavila strasserovskému strouhání a kratičkému zvýšenému pohybovému diskomfortu, přestože dnes vím, že není potřeba takto radikálně koně strouhat. Stydím se za to, že jsem ji předtím týrala pokusy sportovat s ní za podmínek, kdy jsem jí poskytovala tak moc nedostatečnou kopytní péči. Dnes už vím, že se mi to pokoušela sdělit i tím, že se mnou několikrát upadla, nicméně jsem nabyla mylného dojmu, že je nešikovná, místo aby mi došlo, jak velký problém s nesprávným tvarem kopyt jsem jí nechala vytvořit.

Tímto článkem bych chtěla poděkovat Tereze Liškové a Fredovi Bednářovi za to, že mi otevřeli oči. Johanka není jediný případ úspěšného návratu koníka do sportu, u jehož zrodu stáli, ostatní se chystám sepsat rovněž a téma péče o kopyta v nich rozvést podrobněji.

 

 

—————

Zpět