TRAKÉNSKÝM KONÍM ČEST!

02.03.2017 19:51

Výjimečně se  zastavím u plemene, které se dnes ve vytrvalosti příliš nenosí - ale pokud máte doma trakénského koně, při dobré přípravě se vůbec nemusíte bát vytrvalosti, především té klasické, naopak. Trakéni si naši pozornost zaslouží - i ve vytrvalosti. Svou výkonnost a tvrdost prokázali nejen na kobištích a drezurním obdélníku - ale také při Velkém treku z Východního Pruska na konci 2.světové války. A koneckonců - česká vytrvalost má svou MADONU, CHOSITU a ŽOLY a u nás doma jsme začínali ještě v neoficiálních dobách disciplíny na koních po Quoniam II-124. Ten český příběh však začal před více než 280 lety, kdy Fridrich Vilém I. osobně vybral místo budoucího hřebčína - ve východním pobaltí mezi městy Gumbinnen a Staluponnen (dnes Gusev a Nesterov).Tisíce vojáků odlesňovaly a odvodňovaly krajinu po celých šest let, aby zde našlo domov 1100 koní, z toho 500 klisen,  z různých pruských hřebčínů. Nijak oslnivé a chaotické začátky chovu pozvedl v roce 1786 K.Lindenau. Později výjimečně skvělé koně trakénského hřebčína prověřily nejen tvrdé výkonnostní zkoušky, ale také války - především "Velký útěk"... 

 

Výkonnostní zkoušky v trakénském hřebčíně

Trakénští koně museli prokázat své kvality hlavně v terénu - v okolí hřebčína bylo postaveno na 350 pevných překážek, hlubokých a širokých příkopů a zdí a plotů. Tímto způsobem se testovali hřebci ve Zwionu, kde trávili celý rok pod bedlivým okem chovatelů. Přímo v trakénském hřebčíně byly terénní jízdy ještě náročnější. Překážkový dostih Von-der Goltz-Querfeldeinrennen na 6200 m platil po Velké pardubické za druhý nejtěžší závod na kontinentu. Není divu, že trakénští koně 9x ve Velké pardubické zvítězili. Roční test hřebců vyvrcholil třídenní terénní zkouškou a pokud hřebec prokázal své kvality i v jezditelnosti, mechanice pohybu, ochotě k práci a krmitelnosti, měl šanci na zařazení do chovu - ale jeho potomci museli být také vynikající. 
 
Na honební jízdu se můžete podívat zde:  https://www.youtube.com/watch?v=joKI692hQBI
 
 
Klisny čekal neméně těžký program - v běžném životě zemědělců musely kromě  sportu pracovat na poli a dávat hříbata. V předválečném období měly také své zkoušky výkonnosti pro zařazení do plemenné knihy - 4 hodiny ve dvojspřeží s pluhem, následovalo 25 km na tvrdých cestách, kdy při minimální rychlosti 11 km/h táhly náklad  2,5 tuny, a 30minutová jezdecká zkouška s rychlostní etapou ve všech chodech na 2km úseku (limit 2 a půl min.). Bylo to víc, než se po nich žádalo v běžném provozu, ale do chovu se tak dostávaly jen ty nejlepší. 

 

O 158 let později

 

Východní Prusko, léto 1944, Trakehner. Rudá armáda shromažďuje své síly  za hranicí kousek odtud. Lidé však stále věří nacistické propagandě o vítězné válce, jen málo z nich tuší, jaká katastrofa se na ně řítí. Víra v Hitlera je však nedrží na místě tak, jako poslušnost a strach. Každý, kdo se pokusí utéct, je sabotér. A sabotáž se trestá smrtí.

Němci se chystají sovětskou lavinu odrazit a Luftwaffe si  zřídila v Trakénách dvě přistávací dráhy – jedna z nich přímo sousedí s pastvinou pro koně proslulého hřebčína. Ti se plaší a situaci ještě zhoršuje fakt, že přítomnost německé armády a její  letecká základna z tohoto místa činí hlavní cíl ruských bombardérů. Plány na evakuaci hřebčína jsou připravené už od roku 1931. Koně se měli přepravit na západ – do oblasti s nejdelší linií opevnění chránící východopruskou metropoli Königsberg (po r. 1945 Kaliningrad) a přístav Pillau, tzv. Heilsbergského trojúhelníku. Jenže tyto plány ležely v Berlíně a jakákoliv vlastní iniciativa byla příliš riskantní. Gestapo mělo všude své informátory. Šéf trakénského hřebčína, Dr. Ernest Elberg, si mohl dělat starosti, psát na ústředí s dotazy ohledně neudržitelné situace, na které se mu nedostávalo odpovědi, ale nemohl bez povolení nařídit evakuaci.

Městečko Trakehner s 3400 obyvateli a 1200 vzácnými koňmi jednoho z nejstarších hřebčínů v Evropě, brzy změní jméno i státní příslušnost. Východní Prusko přestane existovat, prodleva s evakuací má na svědomí smrt mnoha lidí i zásadní ztrátu většiny trakénských koní.

Východní Prusko bylo skutečnou zemí koní, lidé se tu s nimi sžívali od dětství, koně zde byli běžnou součástí života, významným vojenským i exportním artiklem a současně  pomocníkem v zemědělství. Tvrdí, inteligentní, vytrvalí  a nádherní koně prokazovali  v Evropě své kvality medailovými umístěními v jezdeckých disciplínách i na olympijských hrách.

Zkušenosti s evakuací hřebčína

 

Evakuace koní z Trakénského hřebčína by nebyla první v jeho historii. Koně se odsud stěhovali už 4x – v roce 1794 (Kózciuskovo povstání), dále 2x během Napoleonských válek. Čtvrté stěhování měli místní ještě v paměti – došlo k němu v roce 1914, kdy prchali před Rusy na západ, a až v roce 1919 se mohli vrátit do poničených domovů. Starší lidé  radili svým potomkům, jak se na útěk připravit. Jenže v létě roku 1944 se Němci ještě nevzdávali.

Dr. Ehlert zatím pro jistotu snížil stav koní v hřebčíně – řadu mladých klisen prodal soukromníkům, dvouleté hřebce rozptýlil do ostatních menších chovů. Třicet tříletých klisen se podařilo prodat Göringovi prostřednictvím jeho poradce, oficiálně na polní práce, ale spíše pro jeho honební vášeň v lesích Schorfheide u Berlína. V polovině října se tak alespoň část koní dostala do bezpečí, ale v hřebčíně stále ještě bylo kolem 800 (některé zdroje uvádí 668) koní.

 

Čekání

 

Dr.Ernest Ehlert se snažil získat povolení odvézt alespoň část z těchto nejcennějších koní do bezpečí, ovšem odpovědi shora byly stále odmítavé. Situace byla kritická a jak se Ehlert obával, několik mladých zvířat se nakazilo hříběcím od koní Wehrmachtu a dalších uprchlíků, kteří sem postupovali z východu. Tisíce kusů volně pobíhajících krav spáslo podstatnou část píce, nehledě na zničené ohrady. Navíc letiště v bezprostředním sousedství  koní znamenalo stálou hrozbu náletů ruských letadel. Nakonec se rozhodl osobně požádat obávaného Gauleitera oblasti, Ericha Kocha, aby se alespoň sto klisen a několik hřebců převezlo vlakem do bezpečí.  Koch odpověděl s typickým cynismem: „Pokud by Rusové překročili hranici, alespoň by trakénští koně mohli prokázat své kvality v závodech s tanky.“

Ehlert se s velkým sebezapřením ovládl a odpověděl, že by to pro klisny, které nejsou vysokobřezí, nebyl žádný problém tam, kde nejsou zacpané cesty. Nakonec však Koch svolil  s transportem několika plemeníků a stovky klisen.  Ehlert neztrácel čas a zařídil převoz koní vlakem do Graditz. Do vagónů však nenastoupilo 100 klisen, ale 139. Aby místní obyvatele transport koní  nepovzbudil  odvoz koní k předčasnému útěku, cestovali v uzavřených nákladních vagónech. Mezi hřebci nechyběli hvězdní plemeníci jako Pythagoras nebo Fetysz. Po mnoha dalších kolech žádostí a odmítnutí následoval  ještě jeden transport dvou set koní a hříbat.

Krajem se už nesly zvěsti o pomstě Rudé armády na civilním obyvatelstvu. Němci za sebou při ústupu nechali Rusům vypálená, vypleněná  města a vesnice, zabíjeli, znásilňovali. Rusové jednali podle rčení Oko za oko, zub za zub. Východopruští obyvatelé prchali na západ – i s pomocí houževnatých trakénských koní.

 

Konečně!

 

Hřebčín Trakehner, 17. října 1944 v pět hodin ráno konečně přišel rozkaz k evakuaci – Trakény se měly kompletně vystěhovat – lidé, koně, domácí zvířata, „mrtvý inventář“.  Ehlert rozdělil zbylé koně v hřebčíně do osmi stád, ke každému přidělil tři muže – jeden jel v čele, jeden podél a jeden vzadu. S časovými odstupy se koně vydali na cestu – trakénští koně po dvou stech letech popáté, a tentokrát navždy, opustili rodný hřebčín.  Sotva však vyjeli za humna, narazili na nekonečný proud běženců – rodiny s dětmi, zvířaty, na vozech tažených koňmi. Nezbývalo, než zvolit postranní cesty.  Poslední stádo opustilo hřebčín přesně v půl dvanácté a navzdory všem potížím pouze se ztrátou jednoho koně všichni dorazili po 70 km do Georgensburgu podle plánu. Žádný kůň neokulhal včetně hříbat a to měli za sebou 6 hodin klusu. Nikdo netušil, že tohle byla nejsnadnější část záchranné akce a že další přesuny koní z hřebčína nedosáhnou dostatečně daleko na západ. Stanou se předmětem válených reparací.Byly to menší hřebčíny a drobní chovatelé, kteří se svými koňmi podstoupí strastiplnou a nebezpečnou cestu a překročí hranici světa, který si mocnosti rozdělily.

 V Trakénách zůstalo jen pár starých lidí, kteří nechtěli odejít – a socha plemeníka Tempelhüter, kterou obložili dřevem, aby ji chránili před poškozením. Stala se součástí válečné kořisti a její originál se z Moskvy už nikdy nevrátil. Díky iniciativě z německé strany však Tempelhüter na svém původním podstavci opět stojí, jen v maličko jiné podobě. 

 

Po ledě přes Viselský záliv

 

Když Rusové prolomili frontu, postupovali od Varšavy a obsadili Elbing, běžencům zbyla na západ jediná cesta – přes zamrzlý Viselský záliv, po kterém se mohou dostat na úzký proužek pevniny oddělující Baltské moře od zálivu – na Viselskou kosu. V zimě tento záliv zamrzal a místní obyvatelé si tu krátili cestu. Viselský záliv je 90 km dlouhý, široký 2,5-25 km. Také roku 1945 tuhý mráz vytvořil silnou vrstvu ledu, pokrytou sněhem. Wehrmacht se snažil udržet Rusy v odstupu a cestu volnou. Ledová plocha však nebyla souvislá, středem se táhl tmavý pruh vody – koridor vytvořený ledoborcem pro přepravu munice, a také to byla trasa pro nové ponorky, které mířily na otevřené moře. Koridor odděloval běžence od naděje na únik – stavěly se tedy přes něj provizorní mosty. Přes záliv bylo postupně vyznačeno 6 tras  kůly a jedličkami. Vojáci, kteří měli zajišťovat plynulý přechod, obvykle ponechali běžencům vše, až na náklad – což bylo jídlo, krmivo, šatstvo. U Ufer začal led praskat a musely se mezi vozy zvýšit rozestupy až na 50 m. Někteří koně byli netrpěliví a vystrašení a v panice vyráželi vpřed, led se pod nimi probořil, utopili se lidé i koně (dodnes se na Viselské kose obchoduje s nálezy ze dna zálivu). Obleva situaci ječště zhoršila, ale po pár dnech zase přišel mráz a vytvořil souvislou, hladkou, ledovou plochu. Někteří své koně zuli nebo jim dali ozuby, aby jim to neklouzalo, ti s podkovami bez ozubů padali, vstávali a znovu padali. Rusové dobře viditelný černý pruh běženců na bílé zemi ostřelovali z letadel, bomby nadělaly v ledu krátery, ze kterých vystřelovaly ohromné gejzíry.  Lidé a koně potřebovali velké štěstí, aby dosáhli pevné půdy pod nohama na písku Viselské kosy. Zde je sevřela úzká cesta podél dun, kde museli neustále zastavovat a uhýbat vozidlům Wehrmachtu, čekat celé hodiny i dny ve třicetistupňových mrazech, než se mohli zařadit do proudu. 

 

Trakénští koně při tomto „Velkém treku“ na Západ postoupili nejtvrdší  zkoušku výkonnosti. Urazili v průměru 1000-1500 km, než se dostali do Šlesvicko-holštýnska, Dolního Saska a Hessenska. V mrazu, hlubokým sněhem a po ledě, přes spálenou zem, pod palbou z letadel, o hladu a bez odpočinku, celý tento horor trval měsíc a půl.  Trakénským koním  vděčí jejich majitelé za to, že je dostali do bezpečí. Pouto mezi trakénskými koňmi a běženci z Východního Pruska se ještě více upevnilo – tito koně jim nejen pomohli dostat se na svobodu, ale znamenali poslední spojení s jejich bývalou vlastí. Mnoho jich však zahynulo hladem a vyčepráním, bylo zastřeleno nebo zrekvírováno.

 

Odhodlání

Když se podíváte na historii některých hřebčínů v Německu, rodokmeny lidí a trakénských koní vás vždy zavedou až o několik století zpátky do Východního Pruska, odkud tito lidé i s koňmi uprchli na Západ. Obdivuhodnou postavou byla např. Anna von Zitztewitz z Lenken. Měla zkušenost s útěkem z první světové války a včas přiměla rodinu připravit se na nový útěk koncem druhé světové války. V době, kdy byl ještě jakýkoliv pokus o evakuaci zakázán, přestože Rudá armáda byla už prakticky na dohled, chystala vozy a vše potřebné, potají schraňovala potraviny. Vozy nechala opatřit oky, kam se měli přivázat volní koně, a musela mít nachystanou výmluvu, pokud by se gestapo zajímalo, proč jsou vozy takto upravené. Argument – aby se tudy daly provléci popruhy, které by držely balíky sena, jí naštěstí uvěřili. Přestože bylo jasné, že Rudá armáda postupuje, zákaz ve Weedern platil dál – dokonce Němci nechali uzavřít jatka, aby si lidé nemohli udělat zásobu masa na cestu. Jakýkoliv pokus už jen o pouhou přípravu na odchod byl zakázán. A pak kolem prchali němečtí vojáci a s úžasem zírali na místní lidi, kteří dosud byli ve svých domovech. „Utečte, Rusové jsou už jen kilometr odsud“ křičeli na ně. Anna byla obdivuhodná žena a dokázala během dvou hodin vypravit  380 lidí a 280 zvířat na cestu. Sama jela na voze vpředu. Protože plánovanou trasu už křížily sovětské tanky, musela improvizovat. Cílem byl statek v Gross-Ganzen jejího synovce v Pomořansku, kam uchýlili už jednou po první světové válce. Také se tam tehdy narodil jejich významný hřebec Bulgarenzar. V roce 1944 se tu však žádný budoucí plemeník nenarodil a Stalin byl odhodlán dojít až do Berlína. Pochopila, že musí jet dál - místní se jí nepodařilo přemluvit, a tak se svou rodinou a několika dalšími zapřáhla a jela. Podařilo se jí projít přes Perlin, schovat se v lesích před americkými tanky, s pomocí britského důstojníka přejít Labe. Po několika stěhováních založila hřebčín Katharinental (Wangels, Šlesvicko-holštýnsko) a základem chovu byly přeživší koně VELEGUA, MONIKA, J.ADANA a KAVALLERIE. 

 

Strmý pád

 

Před rokem 1944 bylo ve Východním Prusku 56000 trakénských koní, z toho 26264 chovných klisen, 825 hřebců. V samotném hřebčíně byl tou dobou stav 1115 koní, z toho 20 plemeníků a 378 chovných klisen. Koně, kteří po evakuaci došli po noze do Georgensburgu přes hořící Gumbinnen, měli být dále převezeni na Západ, ale nepodařilo se je přesunout dostatečně daleko. V Perlin britský generál udělil povolení k převozu jen pro dva plemeníky, 28 klisen a 6 hříbat. Rusům bylo předáno 1143 koní, ,které čekal transport do hřebčína Kirov, kde začala éra ruského trakéna.  Dr. Ehlert se z této ztráty nikdy úplně nevzpamatoval.  Celkem se do západního Německa dostalo kolem osmi stovek vyhladovělých, vyhublých a často zraněných koní. Ostatní zahynuli strádáním, byli zastřeleni, ztraceni či zrekvírováni. A v poválečném chaosu Západního Německa bylo naivní očekávat, že přeživší koně budou prioritou. Osud plemene trakénského koně závisel na hrstce odhodlaných, kteří měli důvod pokračovat v několika set leté tradici. Až v roce 1994, po padesáti letech,  němečtí chovatelé navštívili ruský hřebčín Kirov. Rusové úsilí východopruských horsemanů nepromarnili, ale to už je zase jiný příběh. 

 

Trakénská krev ve vytrvalosti

 
Na tratích v ČR jste mohli vidět německou dvojici Veit Koppe - FILOU ROUGE (trakén, val.), výkonnost CEI 2* 120 km, nebo  FAMOSA - výkonnost CEI3* 160 km. Možná nepřekvapí, že trakénská krev koluje i v klisně ŽOLY (Vítězka EER 228 km 2013), VICTORIA 6 , TRAMÍN 3 (výk. S), 
DELTA GOLDEN TIME (výk. S), DANTES 5 (ST) ... 
 
Ad. naši koně - Corinna, a Doltér po Quoniam II-124, oba výkonnost L, Corinna si k vytrvalosti odskočila z parkurů a kvalifikovala se na M ČR juniorů v roce 2001, kde skončila 4., Doltér chodil 40 km, v roce 2000 byl 3. na Zmzlíku na 60 km (plus to bylo první M ČR juniorů, které vyhrál s Danielem Burdou, a získal Cenu kondice. Sethi po Corinně (otec arab El Hosam), výkonnost S, tři Ceny kondice.