sport bez hranic


Tenkrát na Zmrzlíku...

28.03.2016 11:48

Některé dotazy nových zájemců o vytrvalostní ježdění mi připomněly náš úplně první rodinný vytrvalostní výlet na  na Zmrzlík. Tenkrát se jednalo o jubilejní, desátý ročník vytrvalostních závodů  (tehdy se tomu říkalo distanční dostih), a pořádal ho Leša Leiský, tuším v roce 1994-5. Průkopníkem naší rodinné vytrvalosti byl tenkrát Petr, můj muž, a startoval na plnokrevném hřebci Henrykovi.

 

„To zvládnete,“ odsouhlasila jsem ten potrhlý nápad ujet 50 km mávnutím ruky. Vždyť já sama jsem trávila v sedle bujného hřebce i několik hodin denně, protože jsem na něm vodila turistické vyjížďky. Petr na něm byl taky jako doma, tedy spíš zpočátku z nutnosti, když mě opakovaná  fraktura bérce distancovala na několik měsíců ze sedla a o francouzských holích bych dodnes uměla běhat maratony i orientační běh terénem (jsem v tom fakt dobrá). Petr a Henryk - jezdil na něm daleko a jezdili rychle, zatímco já stála o berlích za oknem a se zatajeným dechem čekala, zda se vrátí, jeden nebo druhý, s boží pomocí oba. Prostě jsme byli přesvědčeni, že to spolu zvládnou a hřebčák je "nadejchanej ažaž".

 

Na ten zajímavý výlet jsme vzali i příbuzné, místa bylo dost, o nějakém chlazení petkama tehdy nebyla řeč. V kufru jen nablýskané anglické sedlo, třmeny se šikmou gumou a klasická uzdečka, dva kyblíky a žrádlo.

 

Na Zmrzlíku plném huculů, který nás lhostejně pozorovali z ohrad, bylo živo. Nejživěji se jevil Henryk. Jeho nadšené ržání na vše kolem a výhradně pasážovaný  klus jsme nebrali jako varování. Byl tam ještě jeden hřebec, který nám bral dech, když vyplul ze stáje – Karib Petra Jadlovského. Také přijeli Slováci, myslím, že dokonce Ján Gallo. Měli sportovní oblečení, velmi vstřícné a nápomocné chování a působili jako fakt horcí favoriti.  

 

Po prezentaci jsme se střídali u Henryka, kterého jsme se snažili přinutit pást, uklidnit a leštit. A přišla vstupní kontrola. Poskakující, caplující hřebec si nechal z několika metrů odečíst tepy. Prošli jsme, ale pro mě to byl úplně první nervák ve veterině.

Během docela dlouhé pauzy před startem Petr v klidu pokuřoval v klubovně, kafe bylo dobré a silné. Také jsme dostali lístky na oběd, nezapomenu na domácí bramborovou kaši s uzeným. Vůbec navzdory slavnému jubileu závodů tu vládla rodinná pohoda. Ke všemu jsem zjistila, že jsem "wrangler", což mi imponovalo, žádnej obyčejnej pucák nebo pomocník jezdce. Startovné si nepamatuji, ale zřejmě nám díru do rozpočtu neudělalo.

 

Nástup jubilejního ročníku probíhal velkolepě, ještě ho mám někde na zaprášené VHS. Dokonce to přenášel Radiožurnál sport a byli jsme přistiženi posléze i v televizi. Koně kráčeli kolem, někteří se stoickým klidem, jiní se zvědavě rozhlíželi. Náš černý krasavec se vznášel. Hudba a celý lot koní pro plnokrevníka z dostihů předznamenávaly v jeho hlavě zcela jasný program. My jsme se kochali.

(foto Zmrzlík)

A pak to přišlo. Koně odstartovali. Potomek Arcara se okamžitě propracoval mezi první. S nadšením jsme sledovali, jak nádherně cválá po serpentinách a bylo nám šumafuk, kolik kilo má Petr v ruce. Černý krasavec vypadal úchvatně. Pak nám koně zmizeli v lese. Pro celý servisní tým – já, teta, strejda a malý Dan, to neznamenalo sednout do auta a řítit se na první crew point, ale dopřát si něco dobrého, pokecat a v přibližnou dobu se dostavit na kopec a čekat, kdy se vynoří první koně. No a měli jsme připravený kbelíky s vodou a ručník.

 

„Už jedou!“ výkřik, který spolehlivě zaznamenáte na každých vytrvalostních závodech, kdy však úleva přichází až s identifikací siluet. Henryk byl v půli závodu zpocený jak myš, ale zatím plný energie. Část týmu běhala kolem koně a druhá část kolem Petra, jehož nejčastějšími slovy charakterizujícími průběh bylo „magor“,  „zničený kotníky“ či "necejtím prsty" , „kopce, bahno, kamení“ a "Karib".  Naznali jsme ,že  vzít si anglána a šikmý gumy není pro distanční dostih to pravé. Natož když má člověk pod sebou plňase z dostihů, i když současně parkuráka, který na jízdárně umí cválat hopityhopity na nitkách. Vytrvalostní závod pojal jako dostih. Zatím. Kotníky obvázané, veterina v pohodě – stetoskop již bylo možné přiložit na tělo.

 

Start do druhého kola vypadal slibně – trochu nikotinu a kofeinu jezdci prospělo a Henryk cválal a ržál, zřejmě na Kariba někde vpředu na trati, který už si jel pro své vítězství. Přišlo dlouhé čekání. Koně dojížděli a dojížděli, Karib už dávno odpočíval, Henryk nikde.  Mobily nebyly a my nevěděli. Nakonec přišli. Krokem znaveně překročili cílovou čáru. Závěrečná veterina však proběhla v pořádku.

 

Páni, to byla úleva, adrenalin a všechno dohromady. Teta a strejda byli naprosto uchváceni, protože v porovnání s parkury jim celá tahle akce přišla o mnoho zajímavější, což se ukázalo jako pravidlo i u jiných očitých svědků našeho vytrvalostního snažení. Na Henryka jsme hleděli od té doby s úctou. Došlo nám, že vytrvalost není vyjížďka, ani náročná vyjížďka. Závod je něco víc. Vytrvalost se s přestávkami v naší rodině usadila natrvalo a vyzkoušeli jsme si ji už všichni čtyři. 

 

(foto Vápenná)

Henryk ještě startoval jednou ve Vápenné, kde běžel 56 km a byl pátý, tenkrát se to jelo průměrně 23 km v hodině navzdory svahům Jeseníků. Přijel domů velmi svěží. Ani tehdy se však ještě nelítalo po trati s flaškama. Byla to čistě "natur-endurance". V námi pořádaném dostihu na 32 km v konětopech Henryk vyhrál prase, pak jednou nedokončil a kdyby jeho život nepřetnulo zauzlení střev, možná běhá dodnes. V každém případě, ať si člověk načte cokoliv, trénuje dle knih, první závod je vždycky unikátní a buď to člověka chytne nebo si zaťuká na čelo. Dnes jsou knihy, semináře, weby - nikdo nemusí začínat metodou pokus-omyl. 

 

—————

Zpět