Hranice mezi amatéry a profesionály je tenká

15.03.2016 22:05

Česká jezdkyně Táňa Terberová 6. března úspěšně absolvovala 90km soutěž v Dubaji, aby hned druhý den ráno odstartovala na další trať 100km soutěže. Pokaždé s koňmi, které předtím neznala a seznámení bylo jen, řekněme, letmé. Pominu nápor dvou závodů na tělesnou schránku, tomu se budu věnovat v některém z příštích článků. Zajímal mě femomén profesionalizace vytrvalosti na úrovni dostihů, což je fakt, který je mnohým zastáncům klasické vytrvalosti trnem v oku. 

Klasická versus pouštní

 

Nejprve otázka, co to je ta klasická vytrvalost? Je to především amatérský, u nás se říká hobby, sport. Jezdec si koně obvykle sám trénuje a sám si na něm závodí. Většinou tedy jezdkyně:) Trať klasické vytrvalosti se vine terénem lesním, polním, kopcovitým, tu a tam přes vesnici či brody. Členitost terénu se odráží na rychlosti. Smyslem je výkon a prožitek - pro majitele a jezdce toho jediného (nebo jednoho ze dvou, třech) parťáka, je společný dobrý výkon něco, co se nedá vyjádřit penězi. Metr za metrem, hodinu za hodinou, kolo za kolem si v dešti, větru, v žáru slunce staví svůj vlastní scénář, příběh mnohakilometrové tratě. Je to výzva a pokud máte svého čtyřnohého parťáka na své straně, pak palec nahoru v závěrečné veterině - to je prostě paráda. Navíc, pokud jste si třeba koně obsedli a vychovali, tak to je výbuch téměř mateřské pýchy.

 

Pouštní vytrvalost je charakteristicky rovinatější a rychlejší. V UAE je mnoho stájí, tisíce koní a management množství těchto vysokovýkonných jednotek vyžaduje profesionalizaci, i tu jezdeckou. Někteří jezdci si na koně sedají nejdříve den před závody, ale není to pravidlo, i když se to takhle v médiích často zjednodušuje. Jak jsem se dozvěděla od Táni (a koneckonců to potvrdila i Andrea Kopecká v článku pohled z druhé strany), tito jezdci dost často jezdí v dané stáji tréninky nebo vídají koně pod jinými jezdci v závodech, takže je přece jen docela dobře znají. I když tedy koně často střídají, když už na ně sednou, tak vědí, co by mohli zhruba očekávat. Táňa byla v poněkud horší situaci, kdy v této stáji nemohla jezdit tak často tréninkově a přijížděla přímo jen na závod. Jaké to je, nám popsala níže...

 

V poušti jsou tratě většinou upravené a dovolují plynulý cval. Cval je energeticky nejúspornější chod koně a také samozřejmě nejrychlejší. Rychlosti na 80 a delších tratích tu bývají na čelních pozicích závratné. Průběh, zázemí i televizní přenosy připomínají spíš dostihy. Ono to dostihy vlastně jsou, jen o hodně delší (také se naší vytrvalosti léta říkalo distanční dostihy). Jezdci jsou většinou v roli žokejů. Dostanou ordre a jedou, někdy dostanou pokyny od trenéra i během jízdy. Profesionální jezdci  jsou samozřejmě i v Evropě, i u nás - ale v UAE je to zásadní charakteristika vytrvalosti. 

No a teď hlavní otázky - čí výkon je hodnotnější? Profi jezdce, který si sedá na jednoho připraveného koně za druhým  - nebo jezdce, který si koně k výkonu "vypiplal"? Kdo je lepší - amatér nebo profesionál? Kdo toho musí umět víc? Kdo koni více vyhoví - profík nebo amatér? 

 

Slovo "amatér" pochází z latinského slova "amator" = milovník, francouzsky amateur - láska k.. nebo si vyberte hobby jezdce od slova hobby, což je zkrácenina hobby-horse a od 17. století je jeho význam "záliba" (dá se do historie tohoto slova zabřednout na celou stranu)  Každopádně není u hobby jezdců či amatérů  řeč o penězích (když pominu, kolik hobíky stojí jezdit na závody...). Profesionál se vytrvalostí živí, což bylo ještě relativně nedávno nepředstavitelné - jeho pozice se opravdu blíží dostihovým jezdcům a není o nic méně náročná, je jen jiná. 

 

Hranice mezi amatérským-hobby a profesionálním jezdcem? 

Jak amatér, tak profesionál mají oba obrovskou zodpovědnost vůči welfare koně. Profesionál je navíc pod tlakem odpovědnosti za jméno stáje, majitele koně a své obživy jako takové - ale část odpovědnosti přece jen nese tým, který koně připravoval a vidí koně během závodu. A jezdec musí být natolik zkušený, aby se dokázal dobře sladit s koněm, se kterým musí ujet 80, 10 až 160 km. Není to snadné a pro jezdce jednoho životního koně je to asi těžko představitelné. Nejspíš je nutné konečně uznat, že úspěšný vytrvalostní "žokej" něco musí umět a jen si nevozí zadek na připraveném koni  - a hrubá chyba může rozhodovat o zdraví a životě koně. V tom si profi-vytrvalost nezadá s dostihy. Že to rozhodně není snadná záležitost a jezdec uvítá podporu trenéra, asi potvrdí čerstvá zkušenost Táni Terberové:

Všechny tři koně, které jsem jela, jsem měla možnost vidět ve vstupní veterině (čili den před závodem), a poté si je ještě vyzkoušet na 4-5km vyjížďku. To bylo většinou všechno, co jsem pak o těch koních věděla, když jsem na ně nasedala před startem.Smozřejmě se kůň chová jinak na vyjížďce a jinak na startu, takže mi to zas tolik nepomohlo, ale aspoň trochu jsem věděla, co mohu očekávat. Když jsem jela poprvé (junioři CEN, kůň EO CIBAB), tak jsem nedostala instrukce téměř žádné, až těsně před startem mi řekli, abych se nikam nehnala. O koni mi toho také moc nesdělili. Pak se ale ke mně na trase připojil trenérův asistent, a když se mu něco nezdálo, řekl mi, jak dál. 

Podruhé (Ladies Cup CEN90 km, kůň SAHRA RAZEEL) se mi kůň líbil už od začátku. Myslím, že jsme si sedli a výsledek tomu odpovídá. Dostala jsem instrukce ohledně rychlosti i koně, co je mu příjemné, co ne, na co si dát pozor. Na ruku mi dali GPS a tak jsem byla vypuštěna na trať. Několikrát na mě počkal týmový veterinář v autě a zeptal se, zda je všechno v pořádku, popřípadě něco poradil a zase zmizel sledovat prvního stájového koně. Tomu, před čím mě varovali, jsem se vyhnula, a jelo se mi krásně. 

 

Potřetí (Private stables/individuals CEN 100 km, kůň Gheerulla Einstein, tentokrát za stáj Al Giyad Stables) jsem dostala instrukce ohledně rychlosti, bohužel jsme si s koníkem vůbec nesedli a myslím, že pro oba to bylo spíš horší. Celou dobu jsme se dohadovali a já z toho vycházím polomrtvá, on vyloučen na metaboliku. Rychlost jsem v rámci možností držela, ale špatným způsobem.Na trati jsem frčela a na waterpointech postávala, protože to byl jediný kompromis, který jsme byli schopni spolu vymyslet. 

Myslím, že s navázáním toho "spojení" s koněm nemám problém, protože už jen to, že mě vezme na záda a ochotně běží, je pro mě krásný. Pak už se to odvíjí podle toho, jak se dohodneme na trase atd. Nejbližší z těch tří je pro mě samozřejmě asi SAHRA, protože s tím jediným jsem dokončila, ale bylo to i o tom, že už od začátku to byl koník podle mých představ a mně stačilo se jen nechat vézt. Ale na Cida si taky ráda vzpomenu a bylo třeba super, když jsem ho předevčírem potkala ve stáji a viděla, že se má dobře. A přestože jsme si nesedli, nezanevřu ani na Einsteina, protože to, že já ho neumím jet, není tak úplně jeho vina. 

(Foto - SAHRA RAZEEL, Dubai Prince Crown Endurance Cup dor Ladies, CEN 90 km)

Není tak těžké si na ty koně zvyknout, ale je pravda, že závod je pak o hodně náročnější na mozek, protože nevíš, co můžeš čekat a vlastně si nikdy pořádně neodpočineš, protože celou dobu netušíš, co pod sebou vlastně máš. Když sedíš na svém ostříleném závoďákovi s tisícem mil, které jste spolu urazili, je to samozřejmě jistější pocit. Na radách trenéra jsem já osobně závislá, protože ve chvíli, kdy na toho koně sedám, přebírám odpovědnost za to, co se bude v průběhu závodu na trase dít. Ty koně nejezdím v tréninku, neznám je a když vyrazím, potřebuji vědět, co si můžu dovolit, co se ode mě očekává atd. Anejpříjemnější opravdu je, když mám po boku celou dobu někoho, kdo toho koně zná a navíc to vidí zvenku a objektivně a sem tam mě buď přibrzdí, nebo mi řekne, ať přidám, nebo mě jen ujistí, že běžím dobře.Protože kromě zodpovědnosti za koně na sebe beru i jméno stáje, trenéra, majitele, a to se pak člověk cítí bezpečněji, když je ta zodpovědnost rozložená trochu rovnoměrněji.

 

Jisté je z výše uvedeného jedno - vývoj vytrvalosti stále pokračuje. Profesionalizace tu už je a bude, koneckonců na ní dnes závisí mnoho chovatelů koní stejně jako v jiných disciplínách.A arabští koně mají konečně disciplínu, kde mohou vyjít ze své průměrnosti v jiných odvětvích jezdectví. Oba póly sportu - hobby a profi, spojuje na prvním místě welfare koně (mělo by to tak být) - byť je často vymáháno "direktivně" ve VG, a v tomto ohledu tu žádná hranice mezi nimi není. Hobby jezdec má relativně méně starostí s vedením svého dlouholetého parťáka, ale musí si ho umět připravit a menežovat. Profesionál nebo nájemní jezdec musí závod vždy nějak zvládnout na jakémkoliv koni a ne vždy dostane pod zadek šampiona. A najezdí závodů mnohonásobně víc (když se podívám na to, kolik závodů za sebou jezdí am. jednička Cheryl Deussen, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě). Gró hobby je o schopnosti natrénovat a předvést, u profesionálních jezdců o tom, jak daný potenciál a kondici koně využijí rovnou na trati. Ale řekla bych, že vytrvalostní "žokej", jo ten tvrdej chleba má... (i když ho zbožňuje). Ale ať už jste na stokilometrové trati jako hobík nebo profesionál, cílem je vždy zdolat trať v co nejlepším čase a se zdravým koněm (a vlastním tělem).

Děkuji Táně za to, že se podělila zcela otevřeně o své zážitky. (foto archiv Táni Terberové a MVDr. Mojmíra Dvořáka)