Dvě srdce – jedna cesta

24.12.2017 00:07

Zážitková cestování na koních, jako je Mongolské derby nebo 350 km pobřežím Jihoafrické republiky a další tučně placená dobrodružství, by možná připadala dávným cestovatelům v sedle příliš snadná. Ti neměli GPS ani podpůrný tým. Pokud by se ztratili, neodstartovaly by vrtulníky s termovizí, ani by si nezavolali mobilem o pomoc. A přesto dokázali ujet tisíce mil nehostinnou krajinou, kde mráz pálí jako oheň, sněhu je po pás, v drsných horách celé týdny nepotkáte člověka. A nebyli to jen muži.

 

Kozácká královna

Jednou z nejpozoruhodnějších legend dálkových jízd je Alexandra Kudaševa. Měla to v krvi. Údajně se narodila v roce 1873 během ruského tažení do Chiva (město na Hedvábné stezce v Uzbekistánu). Velmi brzy osiřela a vychovávali ji kozáci, kamarádi jejího otce. V průběhu následujících tažení se stala vynikající jezdkyní a naučila se několik asijských jazyků. Do života ve městě se nehodila.

 

V roce 1900 se rozhodla, že pojede na Petrohradu – nějakých 8500 km. Její plán však musel počkat, protože se mezitím provdala za důstojníka  6.Uralského kozáckého pluku a stala se matkou. Když během rusko-japonské války ovdověla, starala se o děti do té doby, než mohli jít do vojenské školy. Pak se mohla vydat na cestu. Inspiroval ji cestovatelský výkon jejího předchůdce Dmitri Peškova: Ten ujel na koni téměř 9000 km z Blagověščensku do Petrohradu na carský dvůr. Alexandra Kudaševa měla cíl, zbývalo vybrat si správného koně. A stejně jako Peškov, sáhla po tvrdých koních ze Sibiře, Mandžuska a Mongolska. Vybrala si osmiletého šedáka. Rychlý koník žil ve stádě mandžuských koní, dokud  ho kozáci neobsedli a nevycvičili – a nedarovali Alexandře. Pojmenovala ho Mongolika (někde uvádí jméno Mongolka a také, že měl na sobě jezdce pouze 4x, než ho dali Alexandře).

 Vlasy si ostříhala nakrátko.  Oblékla si široké manšestrové kalhoty, vysoké boty, na hlavu si nasadila kožešinovou kozáckou čapku a 2. května roku 1910 sama vyrazila z Harbin v Číně.  Měla přes sebou dlouhou cestu po Euroasii – a v plánu držet se trasy jiného cestovatele – Japonce Yasumasa Fukushima, který tudy cestoval z Tokia do Berlína. Cesta vedla podél transsibiřské železnice. Její blízkost jí však nezaručila komfort bezpečí.

Novinářům řekla, že zažila mnoho dobrodružství.  Jela horami, kde nepotkala několik týdnů živou duši, jela při teplotách kolem mínus 40 stupňů, projížděla zaplavenými bažinami v tajze. Nástrahy krajiny nebyly jedinou překážkou. Skeptičtí ruští rolníci jí nevěřili, že je žena. Podezírali ji, že pracuje pro státní policii. Jiní v ní viděli Antikrista. Vesničanům v Kartamiševi někdo řekl, že Mongolika s ní hovořila německy – a nabízeli jí peníze, když přiměje koně mluvit.

Po 9 tisísích kilometrech Alexandra Kudaševa dojela do Petrohradu – 30. května  1911. V jedněch ruských novinách psali, že se od svého koně nehnula ani na krok. To možná vysvětlovalo jeho výbornou kondici, přestože ujel mezi  25 – 120 km denně.

Když se zprávy o jejím příjezdu dostaly k carovi Mikuláši II., chtěl se s ní setkat. Návštěvě byl přítomen i dědic trůnu Alexandr Nikolajevič, tehdy 6 letý. Mikuláš II. daroval Kudaševové diamantovou brož. Ona na oplátku dala malému careviči milovaného Mongoliku.

Dobrodružství kozácké cestovatelky však zdaleka neskončilo. Stejně jako se japonský císař od cestovatele barona Yukušimy toužil co nejvíce dozvědět o koních chovaných v jiných zemích, tak i Mikuláše II. zajímalo, jaké koně Alexandra viděla u  Japonců, Číňanů, Korejců a Mongolů. Tou dobou byla kavalerie stále důležitou vojenskou silou a ruský car měl zájem na zlepšování koní ve své zemi.  Požádal Kudaševovou, aby se vydala na druhou dlouhou cestu, tentokrát na jeho osobním koni. I když ve Střední Asii bylo dost koní, car byl přesvědčen, že původní koně lze zlepšit přilitím krve rychlejších a silnějších zvířat. Jednou z cest, jak prověřit sílu a rychlost různých koní, byl požadavek na Alexandru, aby jela jeho cenného arabského hřebce Crete z Vladivostoku do Petrohradu.

Tato druhá cesta už byla v několika ohledech jiná než ta první. Když roku 1913 vyjela, byla nejen lady Long Rider na koni samotného cara, ale její kozácké sedlo, třmeny a uzdečka byly zdobené zlacenými ornamenty. Sedlová deka byla měkký perský koberec. Nádherný dar pocházel od carova strýce Nikolaje Romanova, vrchního velitele ruské armády.

Také nejezdila stranou zájmu okolí – srdečně ji na trase vítaly kozácké pluky, důstojníci a oficiální představitelé měst a vesnic. Společenské závazky ji však nijak nezdržely, ruský tisk informoval, že denně ujede kolem 40 km. Kudaševová opět dojela do Petrohradu. Ale pak se svět změnil.   

 

 

 

 

Vypukla První světová válka. Zatímco na západě frontu ohraničovaly zákopy, ruská imperiální kavalerie svedla mnoho krvavých bitev. Kapitán Vladimír Littauer, který sloužil v ruské kavalerii ve stejné době jako Kudaševová, odešel v roce 1921 do USA. Založil zde první americkou jezdeckou školu a napsal knihu o svých válečných zkušenostech (mimo umožnil ve své škole v USA získat instruktorský certifikát jezdci Osmdesátidolarového šampiona Snowmana – Harry Leyerovi).

Po vypuknutí války Kudaševa narukovala jako dobrovolník k 6. Uralskému kozáckému pluku. Velmi rychle se prosadila. Horlivě se zúčastnila boje pro německým hulánům. Poté, co byla dvakrát raněna, dostala vyznamenání – Kříž Sv. Jiřího za výjimečnou statečnost. Povýšila na poručíka a ve své kariéře dále stoupala. V roce 1915 velela první plně integrované bojové jednotce, kozáckému pluku 600 mužů a žen.

Dobrodružství skončilo s revolucí a vyvražděním carské rodiny. Osud vytrvalostní legendy je dále nečitelný. Vzhledem k jazykovým znalostem to vypadalo, že byla carskou špionkou ve Střední Asii, údajně se pohybovala až v Persii. Říkalo se, že ji dopadla sovětská tajná policie (ČEKA) a v Kazachstánu roku 1921 popravili ženu, která dokázala dvakrát na koni projet Sibiř a velela kozákům. Není to však ověřená informace.

Alexandra Kudaševa byla vzdělaná, hovořila mnoha jazyky, měla veterinární znalosti. O svém putování napsala knihu a poezii. Byla během cest zvána na semináře, kde ukazovala, jak se má pečovat o koně, upravovat kopyta.

 

Když se dnes řekne kůň, většinu moderních lidí napadne – sport. Neuvědomují si, že i dnes se dá na koni cestovat. Sport je navíc drahá záležitost a platí, že bez velkých peněz se velký jezdecký sport dělat nedá. Na druhé straně si můžete koupit nepříliš drahého koně, nemusí mít špičkový původ, ale pevné zdraví a konstituci – a můžete se vydat na dlouhé cesty. Putujete s koněm krajinou a nechcete po něm extrémní výkony jako např. v těžkém parkuru nebo ve vytrvalostní soutěži na čas. Postupně je z vás sehraný pár, kde jeden závisí na druhém – jezdec potřebuje koně na přepravu a kůň od jezdce potřebuje přístřeší, potravu a vodu. Někdy si začnou rozumět tak dokonale, že komunikují telepaticky. Dvě srdce - jedna cesta.  Nemusíte hned strhat rekordy a pokoušet se objet světadíl – bez ohledu na počet kilometrů je každá výprava na koni výzva pro tělo, ducha a mysl obou.