sport bez hranic


Crew! – aneb chladící balada z Vysokého Chlumce

20.05.2017 23:01

Po několika letech jsme opět vyjeli na vytrvalostní závody v roli wranglerů, rodičů-chladičů, prostě crew – tentokrát do Vysokého Chlumce. Naším hlavním úkolem bude dostat na správném místě ve správném čase dostatek vody na koně, eventuálně do koně. 

Den před odjezdem se plastový odpad – petky, stal opět po několika měsících středem našeho zájmu. Jenže jsme byli nějak moc pořádní a pomuchlaná dvacítka plastových lahví nám rozhodně nebude stačit. Neva, koupíme balenou vodu. Kredit naší zpovykané civilizace už snad víc nezhoršíme. V lůně teska jsme koupili pár balíků vody. K našemu opožděnému zděšení to byly vody perlivé! Zrak asi už moc neslouží. Zato nám to posloužilo jako téma k diskuzi, jestli je perlivá voda chladivější než neperlivá a zda se jezdec nebude obávat, že by to Sethimu nějak škodilo, kdyby se jí napil. No a pak jsme téma změnili, proč? Protože objížďky -  z trasy nás odklonil zavřený most, poznali jsme pár vesnic, které jsme vůbec neměli v plánu poznat, a čas startu se neúprosně blížil – z půl hodiny byly minuty, pak jsme odpočítávali vteřiny – nestihli jsme to. Kluci odstartovali bez našeho zdviženého palce. Naštěstí byla včas na místě druhá část crew týmu – spolehlivý Ctibor, zkušený polévač od dětských let.

Temná obloha věstila pořádný liják a jak jsme dojížděli k Chlumci, bylo nám jasné, že příroda se v prvním kole zcela jistě postarala o řádné ochlazení koní i jezdců. Jsme na místě. Velká louka směrem na Počepice rozkvetla stany, přívěsy, hrozny kbelíků v chladící zóně, žlutými vestami funkcionářů, oranžovými čísly jezdců, červenými hasičskými vozy, stánky s občerstvením a dalšími atributy, které normálně na loukách nerostou. Sehnala jsem u rozhodčích plánek tratě a pílili jsem do crew pointu č. 3. Chvála tédéčkovi (Tonda Hrdina) za fakt srozumitelnou mapku, srozumitelnou i pro mě.

Crew pointy mají svou zvláštní atmosféru. Nejprve jde o to, CP najít. I když jsou označené a vede vás tam mapka, nejste si úplně jistí.Ale jakmile dojíždíte k místu, kde se poflakuje pár lidí kolem aut, vedle baterie odvíčkovaných pet lahví s vodou a kbelíky, jste tu správně. Někteří crew vyhlížejí o kousek dál, zda se za zatáčkou nebo na horizontu neobjeví nějaká ta silueta koně, zda se mezi stromy nezakmitne tělo koně lesklé potem, zářivá barva Biothane nebo svítivá oranžáda čísla. Sem tam malý pokec, zdánlivý klid. Pro mě jen zdánlivý – zvláště když projede jedna skupina koní, druhá – a naši nikde. Nervozita stoupá – a konečně klapot kopyt a naše barvy. Řítíme se k Sethimu – nechce pít, chce za koňmi, podáváme tedy aspoň dvě flašky. Na teplé srsti koňského krku to zapění, Dan něco překvapeně pronese o sodovce, ale Sethi na tohle nemá čas a svižným klusem nás opouští. 

Další sraz máme v cíli, v prostoru pro chlazení koní poblíž veterinárního stanoviště. Jsme tu včas – pohled na zatím nehybné hladiny vody v nádobách nás uklidňuje a jezdce jistě uklidní, když vjíždí do cíle a crew i s vodou je v pohotovostní poloze. A už to jede, klušou k nám oba naše koně, jezdci sesedají. Sedlo jde za chodu s koně a voda na koně. Je potřeba zkrotit srdeční aktivitu. Polévám koně, místy i sebe, částečně jezdce, ten odečítá tepy – 90, 96, 92… polít, chodit, 80, 78, 78 – dech se mi tají, je to furt moc vysoký – polévám, chodíme – 72, 68, 64, 60, 58, 56, 56, 56 – kůň jde po pěti minutách do veteriny a je ok. Po chvíli i druhý kůň, veterinární parametry jsou bez chybičky. 

 

Povinná pauza rychle uteče – a Sethi startuje do druhého kola. Lahve s vodou, kbelík na napájení je v kufru, skáčeme do auta, to s námi skáče po lesní cestě hodný kus, než najedeme na silnici a míříme k prvnímu CP druhého kola. Jsme tu jen dvě auta, nemáme tušení, zda ostatní už projeli nebo jsou tak daleko za námi. 

Do kovově tmavé oblohy nad zalesněným kopcem se z druhé strany opřelo slunce, jarní zeleň se koupe ve zlatě.  Jihočeská krajina je na první pohled pohádková, ale trať pro princezny to není, jsou tu tři brody, kopce, místy hluboko, kořeny, šutry. Je to těžké pro nohy koní, ale pro jezdce přivyklé pestrým vilémovským tratím se 14 brody nic nového. Jen opatrně. Dusot kopyt nás probere, máme povinnosti. Beru flašky, podávám Danovi. Perlivá voda na lesklém krku koně dělá bublinky, Sethi se symbolicky napije, spíš si srkne a očima už je o kilometr dál. Seberu prázdné petky, naházím do auta. Jedem na třetí bod.

Jsme zase na stanovišti za cílem, doplňujeme vodu – konkrétně natahám dvanáct kbelíků vody do našich nádob, čekáme na Sethiho. Na posledním crew pointu ani nezastavili, prý pil v brodu. Vypadal svěže, párkrát jsme polili, šel do veteriny, prošel, vyhrál. Jistě, je to jen 46 km, ale pro nás bylo dvojí vítězství, protože se jednalo o neuvěřitelný comeback koně. Je čas na kafe. 

Koně odpočívají ve svých ohrádkách, nádoby s vodou, kbelíky, flašky, konvičky splnily svůj účel a teď tu působí jako nějaký úsek smetiště. Sledujeme závod dětí na ponících s vodiči, tatínci dřou, děti si  jedou svůj opravdický závod. Závody ve Vysokém Chlumci jsme si všichni užili, máme rádi pestré, členité trasy, přiměřené počasí, dobré občerstvení a čisté „tojky“. Tak zase příště někde na CP…

 

 

 

—————

Zpět