O ošklivém káčátku (aneb bez kopyta není vytrvalec)

foto Tomáš Tajč
foto Tomáš Tajč

11. května na mezinárodních závodech v Šamoríně dojela Bára Koderová s AGILE JOE v CEI3* na 6. místě při průměrné rychlosti 15 km/h. Cesta k tomuto úspěchu však byla trnitá, jak zjistíte z jejího barvitého vyprávění, které víceméně navazuje na příběh Johanky.

Druhý díl mého kopytního vyprávění začnu od konce - Agile Joe je desetiletý valach, angloarab, vyrobený cíleně pro vytrvalostní sport, který včera dokončil CEI*** a splnil si tak kvalifikaci na ME.

Tím je jasné, že se už dávno proměnil v labuť a roztáhl svá dokonalá křídla..a létá..

"Džouíno", jak mu říkáme, na rozdíl od ostatních kopytních případů kulhal už jako hříbě. Ne tedy, že by pod maminkou hopsalo třínohé hříbě, ale ve druhém roce jsem zaznamenala občasnou nepravidelnost, která mizela s příchodem veterináře. Fyzioterapie byla tehdy ještě v plenkách, takže jsme usoudili, že ho obsedneme a uvidíme, co se vyklube. Vyklubalo se něco úplně jiného, Joe byl v podstatě neobsednutelný. Začli jsme standardně ve 4 letech, já měla těhotenské břicho, ale tak jako tak bych s ním pracovala ze země a "lezl" na něj můj manžel. Skončilo to drobným polámáním bederních obratlů. Upozorňuji, že nejsem žádnej čočkař, jezdila jsem na stovkách koní, desítky jich obsedla, pracovala jsem s problémovými koňmi, kteří měli namířeno na jatka..všechny jsem zvládla tak, aby je ujezdili i ne úplně pokročilí jezdci a o všech vím, kde skončili a slouží dobře svým majitelům. Joe se samozřejmě "nějak" obsednout dal, ale vadil mi ten úzkostný výraz,který mu zůstával v očích..bylo načase obrátit se na skutečného zaříkávače. Záměrně neříkám horseman, protože horsemanem se v době, kdy k nám horsemanship doputoval, stal každý, kdo se uměl ohánět mrkvovou hůlkou a jestliže zvládnout Pareliho osm nebo, kolik že jich je - her, má být horsemanship, nepoužívám tento výraz pro to, co jsem hledala. První pokus se moc nevyvedl, pak jsme zjistili, že máme za rohem Freda Bednáře. Je mi úplně jedno, co si kdo o jeho práci myslí, důležité je, že nás skutečně naučil s našimi koňmi hovořit pro ně srozumitelným jazykem. Dnes už se naše cesty rozdělily, ale jak už jsem psala v příběhu o Johance, právě on- respektive jeho partnerka Tereza Lišková, nám kromě jiných věcí otevřeli oči hlavně stran stavu kopýtek. Nicméně, jelikož Joe je narozen ve znamení Lva,byla kombinace nezkrotnosti s jeho přecitlivělostí a výbušností fakt oříšek. Jirka si ho díky Fredovo učení obsedl sám, v kruhovce, na parelce, ale trvalo to rok. Jakékoliv "posunutí hranic" vyžaduje u Joa násobně víc času a trpělivosti, než jak jsme u koní zvyklí. Zmíním např. fakt, že už si "nechal" Jirku na hřbetě ve všech chodech, mohl na něm klidně dělat kotrmelce - do momentu, kdy se dostavil další neznámý člověk, a chtěl se na to podívat. Následoval výbuch "před ním tě vozit nebudu" a před dalšími zlomeninami Jirku zachraňovalo jen to, že bez sedla se padá bezpečněji, než se sedlem..

Dobrá je taky epizodka z doby, kdy jsme se už snažili trochu trénovat - jeli jsme oba, já na o rok mladším bráškovi Joa, a za plotem štěkl pes - toho se asi dokáže leknout každý kůň, ale fakt, že naši dárečci se chtěli zachránit skokem z třímetrového srázu do křoví, vypovídá více o jejich vzrušivosti. Já spadla ještě v letu, Jirka se v sedle udržel, takže Joe neustál dopad a složili se oba, Joe vstal, v panice nabral hlavou strom, který vyvrátil a zmizeli..když jsme je za 3 hodiny našli, Joeovo oko a hlava nevypadaly vůbec dobře - otřes mozku, krvácení trvalo 2 dny, lebka deformovaná, oko má dodnes víc zamáčklé v hlavě a posazené níž (foťte ho prosím z leva).Už tehdy jsme čelili názorům, proč se zabýváme takovým kreténem, který je navíc asi trochu chromý, a nehodíme ho ze skály... když máme doma víc jiných koní. Už tehdy jsme všem vysvětlovali, že když ho ukočírujem, bude to náš nejlepší tříhvězdový kůň.

Což se neslučovalo s tím popajdáváním. Jirka si ho začal strouhat sám. Samozřejmě dle "strasserovských pokynů", ale nikdy ne tak, aby vytvořil jakýkoli diskomfort. Vypadalo to, že popajdávání se ruku v ruce s tím, jak se měnil tvar jeho kopýtek,vytrácí. Ale nevytratilo se úplně. Jirka postřehl, že kůň si ušlapává paty a že se mu musí prostě na nohy něco dát, aby se paty zvedly. Jelikož jsme stále nepotkali kováře, kterému bychom opětovně svěřili zdraví našich koní, začali jsme lepit boty a podkovy. Podkovy do tréninku, mohou zůstat na nohách 3 týdny, boty do dostihu, vyřeší se tím i to, proč se dávají pod podkovu podložky. Jenže plasty mají i své stinné stránky, to tu  nebudu rozebírat. Každopádně Joe okulhal hned při prvních závodech ve vstupní veterině! Další závod dokončil, pak opět okulhal, tentokrát úraz (ten právě připisujeme na vrub plastům).

Následné sono nám vyrazilo dech - pohybový aparát měl 6ti letý Joe opotřebený asi jako kůň po deseti letech aktivního sportu, doporučení veterináře - nechat dlouze odpočinout a rozhodně nepočítat s jakoukoli sportovní karierou..No, nevzdali jsme se. Stejně jako u Johanky jsme se rozhodli, že příčiny tak velkého přetěžování přeci musí být nějak odstranitelné. Věděli jsme, že příčina jsou kopýtka, že zkrátka potřebují vypadat ještě jinak, ale kde a jak najít odpovědi? Navíc Jirka pochopil, že použitím plastů se změny, které se snažíme na kopytech dělat, vlastně vrací do starých kolejí, a že kovová podkova nebyla původně vymyšlena k tomu, aby koně "ku..vila", ale že to spíš práce podkovářů sešla z cesty. V tu dobu jsme konečně potkali kováře, ke kterému jsme na základě stavu dlouholetých svěřenců pojali důvěru. Joe odběhl 2xS, dokončil novice, ale Jirka měl stále připomínky ke kování a kladl na kováře požadavky, kterým neuměl kovář vyhovět. Joe vzápětí nedokončil první CEI* - okulhal. Opět jsme čelili tlakům z řad vytrvalců, proč s takovým chromajzlem stále ztrácíme čas, navíc Joe v tu dobu ještě stále nebyl plně schopen samostatné jízdy - tedy ne, že by sám nikam nedošel, ale o udržení tempa v závodě nemohla být řeč, víceméně byl stále potřeba vodič. Joaea jsme stále hájili - jak už jsem zmínila, posouvání jeho hranic opravdu vyžadovalo více času a trpělivosti:-) No a aby toho nebylo málo, naše ošklivé káčátko dostalo do vínku ještě další úžasnou vlastnost. Stále se opakovaly excesy, kdy se Joe opět vznášel vzduchem, a když se Jirka nenechal shodit - padl na zem i s Jirkou. Postřehli jsme, že je u toho ale skutečně totálně v panice a když "spustil", začal to Jirka řešit okamžitým sesednutím. Dnes už víme, že paniku vyvolává reakce na podbřišník, nejčastěji se dostaví při prvním nacválání, kdy se kůň více nadechne proti podbřišníku a chytne ho panika, že se nemůže nadechnout, někdy se dostaví dřív. Doma už jsme se s ním naučili zacházet, že už to fakt nedělá, ale na závodech skoro vždy. V pátek v Šamoríně, přestože byl ocválán, (je naučen cválat na ruce) jsem nalezla a rychle zase slezla:-) Před startem rovněž začal skákat hned po nasednutí, nicméně už se zvládá uklidnit a "zvládnout svůj strach" aniž bych musela slézt. Nakonec je pravda o Joem dost jiná - není to magor, který vás chce shodit - je to borec, který se kvůli nám naučil ovládat svůj strach.

No a zpátky ke kopýtkům. Jirka Joea okoval sám, dokončil CEI*, to už jsem tedy jezdila já. Nicméně to nepovažoval za ideální řešení a našli jsme jiného kováře. Po zimě měl Joe opět trochu jinak úhly, přestal se stíhat (Jirka neustále tvrdil, že jeho stíhání je kováním řešitelné). Joe vysekl CEI**, ale jelikož se mi nelíbilo, jak kovář kove mého druhého koně, nechali jsme udělat kontrolní rtg. Bohužel - kovář odstranil stíhání, ale rtg odhalilo jiné nedostatky. Naše koně začal definitivně kovat Jirka. Myslím, že následné CEI** průměrnou rychlostí necelých 18 km/h, včerejší CEI*** a fakt, že se labuť dnes vznášela po výběhu bez známek jakékoliv únavy či opotřebení, znamená, že jsme definitivně nalezli cíl našeho snažení. A jak jsem napsala minule - po té, co Jirka okoval Johanku, neobtěžovala jsem jí brzděním a doběhla v dalším S druhá.